Sbor Janáčkovy opery Národního divadla
Brno Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Věčné evangelium
Con moto
Adagio
Con moto
Andante
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Glagolská mše
verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka
Intrada
Úvod
Gospodi pomiluj
Slava
Věruju
Svet
Agneče Božij
Varhany solo
Intrada
Jaroslav Kyzlink – dirigent
Josef Pančík – sbormistr
Petr Kolař – varhany
Maria Kobielska – soprán
Magdalena Kožená – alt
Michal Lehotský – tenor
Gustáv Beláček – bas
Lenka Koplová – houslové sólo
Je pátý prosinec roku 1927 a v sále brněnského Stadionu se koná premiéra snad nejvýznamnější duchovní skladby 20. století, Janáčkovy Glagolské mše. Skladatel na ní začal pracovat již v roce 1920, ale kompozici záhy opustil. Ke skladbě se vrátil až v roce 1926. Novým podnětem bylo setkání s olomouckým arcibiskupem Dr. Leopoldem Prečanem u příležitosti odhalení Janáčkovy pamětní desky na rodném domě v Hukvaldech, který při slavnostním aktu oddaně stál vedle Mistra i přes extrémně špatné počasí, které tehdy panovalo. V srpnu téhož roku pak Janáček v Luhačovicích během tří týdnů zkomponoval v podstatě celou mši.
O první provedení Glagolské mše projevil zájem Filharmonický spolek Beseda brněnská, který projednal na výborové schůzi 21. prosince 1926 dramaturgii abonentních a řádných koncertů, přičemž na program IV. řádného koncertu umístil Janáčkovu novinku pod názvem „Missa solemnis“.
Zkoušky vrcholily v druhé půli listopadu, generální zkouška proběhla v neděli dopoledne 4. prosince 1927 ve dvoraně výstavního pavilonu na Stadionu v Brně. Tehdejší multifunkční sál, postavený teprve v roce 1924, disponoval velkým jevištěm a krátce po kolaudaci v něm byly péčí brněnské konzervatoře umístěny velké varhany Wilhelma Sauera z roku 1885, které původně stály v koncertním sále pražského Rudolfina.
V některých pasážích Glagolské mše Janáček původně předepsal akordické tympány, takže Beseda brněnská si musela pro koncert tympány vypůjčit, a to od brněnského Národního divadla, konzervatoře a Orchestrálního sdružení. Koncert, na kterém Janáčkova novinka zazněla pod názvem Missa glagolskaja, se konal na Stadionu 5. prosince 1927 ve 20 hodin, účinkovali Alexandra Čvanová, Marie Hloušková, Stanislav Tauber a Ladislav Němeček, varhaník Bohumil Holub, stočtyřicetičlenný spolkový sbor Besedy brněnské a orchestr Národního divadla za řízení Jaroslava Kvapila. V první části koncertu zazněla kantáta Pokušení na poušti Jaroslava Křičky. Na tuto událost byl pozván také arcibiskup Leopold Prečan, který skladbu v podstatě inicioval a jemuž Janáček dílo v dubnu 1928 dedikoval. Pro nemoc se však omluvil, stejně jako další představitelé katolické církve. Koncert, který přenášel také rozhlas, měl velký úspěch, o čemž svědčí tehdejší kritika poukazující především na svérázné zpracování mešního textu, které Janáček „rozřešil zcela svým způsobem: naprosto bez tradice, ba proti tradici“. Z recenzí je patrné, že skladba působila strhujícím dojmem. Po tomto koncertu Janáček Glagolskou mši podstatně upravil. Na premiéře zněla Intráda také před samotným Úvodem (iniciátorem této změny však nebyl Janáček). Úvod byl řešen v jedné polymetrické vrstvě septimovými skupinami, v části Gospodi pomiluj Janáček užil pětidobý takt. Zásadní změnou prošla část Věruju, kde byla přepracována střední část a vyškrtnuty plochy s akordickými tympány. Kromě toho Janáček provedl v celé partituře desítky drobnějších změn v instrumentaci i pěvecké složce. Dnes si můžeme toto dílo vyslechnout patrně ve stejném znění jako při prvním uvedení 5. prosince 1927.
Janáčkova duchovní kantáta Věčné evangelium z roku 1914 vznikla na text generačně a do jisté míry i duchovně spřízněného básníka Jaroslava Vrchlického.
Veršovaná legenda nazvaná Věčné evangelium – Legenda 1240 ze sbírky Fresky a gobeliny vydané v roce 1891 je inspirovaná učením středověkého mnicha Joachima z Fiore (1132–1202), jehož výklad dějin je završen obdobím Ducha Svatého, tedy láskou veškerého lidstva ke všemu tvorstvu. Je jaksi symbolické, že Janáček zhudebnil toto poselství krátce před propuknutím 1. světové války. Nevíme, kdy přesně kompozice vznikla, ale první doklad potvrzující existenci již dokončené skladby je z května 1914, kdy redaktor Artuš Rektorys informoval Janáčka o svém jednání s Otakarem Ostrčilem o uvedení díla, a doporučil skladbu uvést v nastudování pražského Hlaholu. V Janáčkově Věčném evangeliu je proroctví Joachima z Fiore rozděleno do čtyř částí s důrazem na tenorový part a sbor. Nejen po instrumentační stránce je Evangelium hudebně úzce spjaté s operou Výlety páně Broučkovy. Premiéra se konala až 5. února 1917 v nastudování pražského zpěváckého spolku Hlahol a orchestru České filharmonie pod vedením dirigenta Jaroslava Křičky.
Jiří Zahrádka
