5135

jd

premiéra

Dirigent: Marko Ivanović

Režie: David Radok

Scéna: Zuzana Ježková, Ondřej Nekvasil

Kostýmy: Zuzana Ježková

Světelný design: Petr Kozumplík

Sbormistr: Pavel Koňárek

Dramaturgie: Pavel Petráněk

OSOBY A OBSAZENÍ:

Emilia Marty: Gitta-Maria Sjöberg

Albert Gregor: Aleš Briscein

Solicitátor Vítek: Petr Levíček

Kristina: Eva Štěrbová

Jaroslav Prus: Svatopluk Sem

Janek: Peter Račko

Advokát dr. Kolenatý: František Ďuriač

Strojník: Jiří Klecker

Poklízečka: Jitka Zerhauová

Hauk-Šendorf: Josef Škrobánek

Komorná: Jana Wallingerová

Sbor a orchestr Janáčkovy opery

Národní divadlo Brno

Inscenace je připravena jako koprodukce Národního divadla Brno a Opery Göteborg.

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.

Kantilena 02

BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959)

Petrklíč H 348 

Klobouk novej 

Nade dvorem 

Žaloba t

Malované dřevo 

Poledně 

JOSEF BOHUSLAV FOERSTER (1859–1951)

Dětské sbory op. 89

Lesní studánka 

Krokodýl 

Oříšek 

KAREL REINER (1910–1979)

Květovaný kůň (výběr z cyklu) 

Začíná se u Adama
Brambory a barometry
Desatero pro malé básníky
Elektrické zaříkadlo
Fotograf
Goliáš byl strašný pán
Květovaný kůň 

Dětský sbor Brno 

Valeria Maťašová – sbormistr

Pavel Wallinger – housle

Šárka Králová – klavír

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)

Královničky 

Neseme, neseme májíček
Vyletěl sokol
Máme králku chromou
Hajsa, hajsa, má králenko, hajsa
Co to ten král za královnu dostal
Cib, cib, cibulenka
Šohajova mladá žena
Pojedem do mlýna
Pěkná, pěkná králka stojí
Naša královna
Vrby se nám zelenají

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)

Říkadla 

Řípa se vdávala

Není lepší jako z jara

Leze krtek

Karel do pekla zajel

Roztrhané kalhoty

Franta rasů hrál na basu

Náš pes, náš pes

Dělám, dělám kázání

Stará bába čarovala

Hó, hó, krávy dó

Moje žena malučičká

Bába leze do bezu

Koza bílá hrušky sbírá

Němec brouk, hrnce tlouk

Koza leží na seně

Vašek, pašek, bubeník

Frantíku, Frantíku

Seděl medviď na kolodi

Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno

Jakub Klecker – Sbormistr

Petr Pomkla – I. flétna,  Kristina Vaculová – II. flétna, Lukáš Daňhel – I. klarinet, Stanislav Pavlíček – II. klarinet, Dušan Drápela – I. fagot, Jiří Jakubec – II. fagot a kontrafagot, Michal Pokorný – kontrabas, Petr Hladík – okarina a malý buben, Jiří Hrubý – klavír

Petr Levíček – tenor

Jan Šťáva – bas

Sborová tvorba je důležitá pro řadu českých skladatelů. Bohuslav Martinů (1890–1959) napsal desítky písní i sborů a ve většině z nich se nechal inspirovat lidovou poezií – vzpomeňme například na Nový Špalíček z roku 1942 nebo Sušilovou sbírkou okouzlené Písničky na jednu stránku a Písničky dvě stránky z let 1943 a 1944, které nás navzdory svým drobným rozměrům umí zaujmout harmonickým i rytmickým nábojem. V roce 1954 složil Martinů v Nice jiný vyhledávaný sbor na texty moravské lidové poezie, stylizovaný jako dvojzpěvy pro soprán, alt, housle a klavír soprán, s názvem Petrklíč. Podnět ke vzniku těchto dvojzpěvů vyšel od skladatele a dirigenta Zdeňka Zouhara, který je se svým ženským sborem Opus v roce 1955 uvedl do života. Je známo, že když se k Martinů Zouharova výzva k napsání těchto sborů dostala, odpověděl spontánně: „S radostí Vám napíši nějaké dvojzpěvy… Práce s našimi národními texty mi vždy dělá radost“. Dnes patří Petrklíč ke skvostům českého sborového repertoáru a navíc je zajímavý i tím, že tvoří jakousi protiváhu autorových jednohlase koncipovaných písní a současně novou variantu Dvořákových Moravských dvojzpěvů.

Písně a především sbory Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) patří k jeho nejvyhledávanějším skladbám. Lásku ke sborovému zpěvu zdědil po svých předcích a sám svou hudební dráhu jako sborový zpěvák začínal (kůr kostela sv. Vojtěcha, pražský Hlahol). Ve své vlastní sborové tvorbě zprvu hodně čerpal od Smetany a Dvořáka, avšak při svém dalším sborovém zrání, ovlivněném dalším vývojem, se vydal hned několika směry – například využitím krajních poloh (falseta), propastnými dynamickými kontrasty a jakýmsi do té doby nepoznaným vnitřním dramatickým pnutím, které dovedl vtisknout každé větší sborové kreaci. Dnes uvedené sbory jsou součástí pětidílné sbírky s názvem Dětské sbory op. 89. Texty k nim napsali Josef Václav Sládek a Karel Toman.

Životní osudy skladatele Karla Reinera (1910–1979) byly kvůli jeho židovskému původu a době, ve které žil, více než strastiplné… Napsal více než 280 menších i větších, převážně instrumentálních skladeb. Významnou část díla tvoří scénická hudba pro film, divadlo a rozhlas. Rovněž široká je i jeho činnost na poli hudební vědy a činnost publicistická. Na svém kontě má také několik sborů, mezi nimiž stojí v popředí cyklus Květovaný kůň – básně, hry a rýmovačky na slova Norberta Frýda z roku 1942.

Nemalý podíl v tvorbě Leoše Janáčka (1854–1928) mají sborové skladby. Sám byl sbormistrem řady amatérských sborů, ale v letech 1879–88 také např. Besedy brněnské, kde na sebe upozornil jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům.

Sbory byly první Janáčkovy skladby, na kterých si tříbil svůj kompoziční sloh. Mezi nejslavnější patří mužské sbory Maryčka Magdónova, 70.000, Kantor Halfar z počátku 20. století.

Cyklus Královničky složil Janáček s podtitulem Staré národní tance obřadné se zpěvy v roce 1889 a tvoří jej deset lidových písní a tanců. Královničky náležejí do období, kdy Leoš Janáček systematicky a vědomě čerpal z lidové písně, z tance, z poezie. Královničky mají svůj původ v době pohanské a vztahují se k letnímu slunovratu. Jsou to pradávné obřadní tance se zpěvy, které na konci 19. století sebral a podle renomovaného sběratele Františka Sušila sestavil František X. Bakeš.

Janáček zkomponoval Říkadla v roce 1925 nejprve pro tři mezzosoprány, klarinet a klavír a zhudebnil pouze osm říkadel, v roce 1926 dílo rozšířil do dnešní podoby. Cyklus vznikl na krátká říkadla pro děti, která vycházela v Dětském koutku v Lidových novinách a patří k vrcholným dílům posledního Mistrova období. Janáček si přál promítat u Říkadel Ladovy obrázky, ale tehdy to bylo prakticky technicky nerealizovatelné. Až na konci čtyřicátých let rozpohyboval Ladovy obrázky režisér Eduard Hofman. Ten však zpracoval pouze výběr z Říkadel. Proto je u zbývajících částí film doplněn alespoň o statické obrázky.

Pavel Petráněk

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_073

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_014

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_106

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_094

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_059

První zmínky o operních představení ve Štýrském Hradci (Graz) sahají do 17. století. V roce 1776 bylobve Štýrském Hradci otevřeno Národní divadlo. Roku 1826 získal operní soubor ve Štýrském Hradcibvlastní budovu pro 2.000 diváků. Jako hudební ředitelé zde působili mj. Karl Millöcker, WilhelmbKienzl a Franz Schalk. V roce 1899 byla otevřena nová budova od známých divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Za sezonu 2000/01 bylo divadlo ve Štýrském Hradci porotou složenou z 50 divadelních kritiků označeno jako „Operní dům roku“.

1. jednání

Podvečer u osamělého podhorského mlýna na moravsko-slovenském pomezí. Půvabná Jenůfa s obavami čeká, jestli bude její milý Števa odveden na vojnu. Čeká se Števou  dítě a odvod by zmařil chystanou svatbu. Také Števův nevlastní bratr Laca se uchází o Jenůfu a dobírá si ji kvůli Števovi. Rozjařený Števa s kamarády a muzikou přichází do mlýna – odveden nebyl a s ostatními rekruty se na to pořádně napil. Jenůfčina přísná pěstounka Kostelnička vida bujarou společnost se Števou v čele vzpomíná na svůj krušný život s manželem – opilcem. Přede všemi oznamuje, že dá souhlas ke svatbě Jenůfy se Števou až po roční zkoušce, kdy se Števa nesmí opít. Laca přesvědčuje Jenůfu, že ji Števa miluje pouze pro její krásu a v hádce jí poraní tvář nožem.

2. jednání

Zimní podvečer v jizbě Kostelniččina domku Kostelnička v obavě z hanby skrývá Jenůfu doma a ostatním tvrdí, že odjela do Vídně. Jenůfa zatím porodila syna. Zatím co Jenůfa spí, Kostelnička se ponižuje před Števou a prosí ho, aby si Jenůfu vzal. Števovi se ale Jenůfa s pořezanou tváří zošklivila a kromě toho už je zasnouben s dcerou rychtáře. Přichází Laca a prosí Kostelničku, aby mu Jenůfu dala. Když mu ale Kostelnička prozradí, že Jenůfa porodila Števovo dítě, zděsí se. Vida jeho pochyby, Kostelnička v zoufalství zalže, že dítě zemřelo hned po porodu. Jakmile Laca odejde, Kostelnička utopí dítě v ledové řece a poté namluví Jenůfě, že spala několik dní v horečce a chlapeček mezitím zemřel. Jenůfa svoluje ke svatbě s Lacou.

3. jednání

Svátečně vyzdobená jizba v Kostelniččině domku. Během příprav na svatební obřad Jenůfy s Lacou se rozkřikne zpráva, že v řece se našlo mrtvé dítě. Jenůfa poznává čepeček svého chlapečka a padne do podezření z vraždy. Kostelnička se přede všemi přizná. Před tím, než ji rychtář odvede k soudu, jí Jenůfa odpouští, neboť pochopí, že vše spáchala z lásky k ní. Jenůfa nevěří, že by ji Laca ještě chtěl a posílá ho pryč. Laca ale chce zůstat po jejím boku a slibuje, že při ní bude stát i ve zlých časech. Jenůfa
chápe, že v něm našla svou pravou lásku, „co Panbůh s ní spokojen.“

5135

jd

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.

Bystrouska_FOTO_Hana_Smejkalova (2)

5135

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Ondřej Havelka

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Kateřina Štefková

Choreografie: Jana Hanušová

Sbormistr: Martin Buchta

Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála

Dramaturgie: Ondřej Hučín

OSOBY A OBSAZENÍ:

Revírník: Svatopluk Sem

Bystrouška: Alžběta Poláčková

Lišák Zlatohřbítek: Michaela Kapustová

Rechtor, Komár: Jaroslav Březina

Farář, Jezevec: Luděk Vele

Harašta: Jiří Brückler

Paní revírníková, Sova: Jitka Svobodová

Hostinský Pásek: Jan Markvart

Paní Pásková, Datel:Yvona Škvárová

Pes Lapák: Jana Sýkorová

Kohout: Sylva Čmugrová

Chocholka: Michaela Šrůmová

Pepík: Daniel Matoušek / Jakub Turek

Frantík: Jakub Hliněnský / Martin Kalivoda

Malinká Bystrouška: Natalie Grossová / Tereza Šlosáková / Martina Vyhnanovská

Skokánek: Matěj Kirov / Filip Koll / Matyáš Urbánek

Cvrček: Václav Preisler

Kobylka: Ema Doležalová / Kateřina Zikmundová

Terynka: Nikol Kouklová / Malvína Pachlová

Sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor

Balet Opery Národního divadla a externisté

Orchestr Národního divadla

Národní divadlo (Praha)

Po více než deseti letech se na repertoár Národního divadla v Praze vrací Janáčkova slavná „filosofická revue“ o zvířatech a lidech, o touze, zklamání ze života i moudrém smíření s věčnou přírodou. Příhody lišky Bystroušky, inspirované novinovým románem Rudolfa Těsnohlídka, převedeným s velkým pochopením, citem i nadsázkou do operní podoby, jsou titulem s velkým diváckým potenciálem. Svým vtipem, myšlenkovou hloubkou i emotivitou může oslovit dospělé publikum stejně jako svou malebností a výpravností publikum dětské. Toto Janáčkovo dílo je ve světě jednou z nejslavnějších českých oper a je uváděno stále znovu a znovu. Ondřej Havelka ve své nové inscenaci na jedné straně hravě a poeticky ztvárňuje groteskní zvířecí svět i svět rázovitých lidiček, na druhé straně však také míří pod povrch pouhé malebnosti a ukazuje, že mezilidské vztahy ani v této Janáčkově opeře zdaleka nejsou tak idylické, jak by se mohlo zdát. Janáček miloval netradiční náměty a neobvyklé zdroje inspirace a po Lišce Bystroušce, humoristickém novinovém románu, okamžitě sáhl. Dokončoval právě svou velkou operní tragédii Káťa Kabanová a už při tom přemýšlel o nové opeře, v níž budou kromě lidí zpívat a tančit i zvířata. Příhody lišky Bystroušky psal v letech 1922-23 a opera byla uvedena ve světové premiéře v brněnském Národním divadle 6. listopadu 1924, tedy téměř přesně před 90 lety. Pro českou i světovou operní literaturu napsal Janáček ve své Bystroušce jedno z nejoriginálnějších děl po hudební i dramatické stránce. Ve volné hře různých žánrů prolíná a mísí svět zvířat se světem lidí a klade si otázku, kdo je vlastně „lidštější“ a kdo „zvířečtější“. Zda lidé se svými pošetilými touhami a neřestnými sklony nejsou mnohem nesvobodnější a omezenější než zvířata žijící ve smíru s řádem přírody. Příhody lišky Bystroušky lze chápat i jako autobiografickou operu. Je v nich otisknuta Janáčkova posedlost přírodou, její rozmanitostí a nezkrotností, ale v osudech komických postaviček se překvapivě setkáme i s velkou dávkou melancholie, jejíž příčinou je osamělost, nešťastná láska a stárnutí. Přesně toto prožíval i sám Janáček na prahu své sedmdesátky, jak se lze dočíst v jeho proslulých dopisech Kamile Stösslové, největšímu Janáčkovu neopětovanému milostnému idolu. Janáček svou hudbou skvěle vystihl groteskní malebnost Těsnohlídkovy předlohy, ale zároveň ji povýšil na dílo se silným citovým a mravním nábojem, a to bez jakéhokoli moralizování a patetického přehánění.

foto_text_12_filharmonie brno

ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Fanfáry ku slavnostnímu zahájení zemské výstavy v Praze (1891)

BÉLA BARTÓK (1881–1945)
Koncert č. 1 pro klavír a orchestr
Allegro moderato – Allegro
Andante – attacca
Allegro molto

MARC-ANDRÉ DALBAVIE (1961)
Variace na Janáčkovo téma  

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Sinfonietta     
Allegretto (Fanfára)
Andante (Hrad, Brno)
Moderato (Králové klášter, Brno)
Allegretto (Ulice)
Andante con moto (Radnice, Brno)

Denis Kozhukhin – klavír
Aleksandar Marković – dirigent

Koncert začne opravdu slavnostně – fanfárami, ač napsané Antonínem Dvořákem (1841–1904), jsou pro posluchače de facto neznámé. Dvořák složil zhruba minutové Fanfáry pro čtyři trubky a tympány k příležitosti zahájení Zemské jubilejní výstavy uspořádané v Praze roku 1891. V den zahájení výstavy, 15. května, se již o šesté hodině ranní fanfáry ozývaly z pražských věží a téhož dne byly hrány při slavnostním otevření výstavy z ochozu vstupní brány do areálu výstaviště. Oproti Dvořákovu notovému zápisu, který předpokládá účast čtyř trubačů, byl jejich počet během výstavy zvýšen na šestnáct. Zajímavostí fanfár je téměř shodná podoba základní tympánové figury s dětskou říkankou „Hou, hou, krávy jdou“ nebo téměř shodný melodický obrys s rakouskou císařskou hymnou.

Béla Bartók (1881–1945) o svém Prvním klavírním koncertu napsal „V posledním roce jsem se mnoho zabýval hudbou před Bachem a domnívám se, že stopy toho lze vidět např. na mém Klavírním koncertě …“ Bartók na něm pracoval od srpna do listopadu 1926 a posléze byl jeho prvním interpretem pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera. Premiéra se uskutečnila v červenci 1927 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Franfurku nad Mohanem. Není bez zajímavosti, že čerstvou novinku osobně zahrál v říjnu 1927 i v Praze s Českou filharmonií. O tomto díle skladatel dlouze diskutoval i s Leošem Janáčkem. Bartóka s Janáčkem spojovala lidová hudba, která pro oba byla silným inspiračním zdrojem.

Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie (1961) získal objednávku na nové dílo od prestižní japonské Suntory Hall v Tokiu. Dalbavie pro tuto koncertní síň složil dvacetiminutové Variace na Janáčkovo téma a osobně zde dirigoval premiéru v roce 2006. Dalbavie svou skladbu dedikoval skladateli Henrimu Dutilleuxovi. Variace byly provedeny také např. slavným Orchestre de Paris. Ono Janáčkovo téma si vypůjčil z klavírního cyklu V mlhách. Za zmínku stojí i informace, že Janáčkem se Dalbavie inspiroval i ve své Sinfoniettě.

A právě Sinfoniettou Leoše Janáčka (1854–1928) skončí rovněž koncert Filharmonie Brno. Janáček ji dokončil roku 1926 jako své poslední orchestrální dílo. Skladba byla věnována Václavu Talichovi a poprvé provedena za jeho řízení v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze Českou filharmonií 26. června téhož roku v Obecním domě, koncert byl přenášen rozhlasem. Kritika označila Sinfoniettu vedle symfonické rapsodie Taras Bulba za vrchol Janáčkovy orchestrální tvorby, a toto hodnocení jí zůstalo dodnes. 4. prosince 1927 vyšla v německém listu Prager Presse Janáčkova stať Meine Stadt, 24. prosince téhož roku v brněnských Lidových novinách česky jako Moje město. V krátkém textu Janáček vzpomíná na zastavení svého života od dětského prožitku z doby prusko-rakouské války roku 1866, přes další většinou chmurné zážitky, až ke dni vyhlášení Československé republiky: „A tu najednou zřel jsem město v zázračné přeměně. […] Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera Králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna!“ Janáček zde skladbu spojuje se zážitkem konce války a založením Československa. Sinfonietta, označená skladatelem nejprve jako Vojenská (a při premiéře uvedená jako Sletová) měla být původně určena k provozování pod širým nebem, postupně se však rozrostla v dílo s plným symfonickým aparátem. Vstupní fanfárovou větu obstarávají žesťové nástroje a tympány, její téma se v páté větě objeví znovu v rozšířeném obsazení. Střední věta zobrazuje onen „svatý klid kláštera Králové“, druhá a čtvrtá věta ji kontrastně lemují. Janáček pro pražskou premiéru jednotlivé věty označil programními názvy Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice a Radnice, později byla tato označení opuštěna stejně jako adjektiva k prostému názvu Sinfonietta. Skladba je věnována mecenášce Rose Newmarchové, která roku 1926 zprostředkovala Janáčkův umělecký zájezd do Anglie. Ještě v prosinci 1926 provedl Sinfoniettu Otto Klemperer ve Wiesbadenu, za Janáčkova života následovala provedení v Brně, Berlíně, Londýně, Vídni a Drážďanech.

Pavel Petráněk

5135

jd

Inscenace je připravena jako koprodukce Národního divadla Brno a Opery Göteborg

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.