Filharmonie Brno
ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Fanfáry ku slavnostnímu zahájení zemské výstavy v Praze (1891)
BÉLA BARTÓK (1881–1945)
Koncert č. 1 pro klavír a orchestr
Allegro moderato – Allegro
Andante – attacca
Allegro molto
MARC-ANDRÉ DALBAVIE (1961)
Variace na Janáčkovo téma
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Sinfonietta
Allegretto (Fanfára)
Andante (Hrad, Brno)
Moderato (Králové klášter, Brno)
Allegretto (Ulice)
Andante con moto (Radnice, Brno)
Denis Kozhukhin – klavír
Aleksandar Marković – dirigent
Koncert začne opravdu slavnostně – fanfárami, ač napsané Antonínem Dvořákem (1841–1904), jsou pro posluchače de facto neznámé. Dvořák složil zhruba minutové Fanfáry pro čtyři trubky a tympány k příležitosti zahájení Zemské jubilejní výstavy uspořádané v Praze roku 1891. V den zahájení výstavy, 15. května, se již o šesté hodině ranní fanfáry ozývaly z pražských věží a téhož dne byly hrány při slavnostním otevření výstavy z ochozu vstupní brány do areálu výstaviště. Oproti Dvořákovu notovému zápisu, který předpokládá účast čtyř trubačů, byl jejich počet během výstavy zvýšen na šestnáct. Zajímavostí fanfár je téměř shodná podoba základní tympánové figury s dětskou říkankou „Hou, hou, krávy jdou“ nebo téměř shodný melodický obrys s rakouskou císařskou hymnou.
Béla Bartók (1881–1945) o svém Prvním klavírním koncertu napsal „V posledním roce jsem se mnoho zabýval hudbou před Bachem a domnívám se, že stopy toho lze vidět např. na mém Klavírním koncertě …“ Bartók na něm pracoval od srpna do listopadu 1926 a posléze byl jeho prvním interpretem pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera. Premiéra se uskutečnila v červenci 1927 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Franfurku nad Mohanem. Není bez zajímavosti, že čerstvou novinku osobně zahrál v říjnu 1927 i v Praze s Českou filharmonií. O tomto díle skladatel dlouze diskutoval i s Leošem Janáčkem. Bartóka s Janáčkem spojovala lidová hudba, která pro oba byla silným inspiračním zdrojem.
Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie (1961) získal objednávku na nové dílo od prestižní japonské Suntory Hall v Tokiu. Dalbavie pro tuto koncertní síň složil dvacetiminutové Variace na Janáčkovo téma a osobně zde dirigoval premiéru v roce 2006. Dalbavie svou skladbu dedikoval skladateli Henrimu Dutilleuxovi. Variace byly provedeny také např. slavným Orchestre de Paris. Ono Janáčkovo téma si vypůjčil z klavírního cyklu V mlhách. Za zmínku stojí i informace, že Janáčkem se Dalbavie inspiroval i ve své Sinfoniettě.
A právě Sinfoniettou Leoše Janáčka (1854–1928) skončí rovněž koncert Filharmonie Brno. Janáček ji dokončil roku 1926 jako své poslední orchestrální dílo. Skladba byla věnována Václavu Talichovi a poprvé provedena za jeho řízení v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze Českou filharmonií 26. června téhož roku v Obecním domě, koncert byl přenášen rozhlasem. Kritika označila Sinfoniettu vedle symfonické rapsodie Taras Bulba za vrchol Janáčkovy orchestrální tvorby, a toto hodnocení jí zůstalo dodnes. 4. prosince 1927 vyšla v německém listu Prager Presse Janáčkova stať Meine Stadt, 24. prosince téhož roku v brněnských Lidových novinách česky jako Moje město. V krátkém textu Janáček vzpomíná na zastavení svého života od dětského prožitku z doby prusko-rakouské války roku 1866, přes další většinou chmurné zážitky, až ke dni vyhlášení Československé republiky: „A tu najednou zřel jsem město v zázračné přeměně. […] Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera Králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna!“ Janáček zde skladbu spojuje se zážitkem konce války a založením Československa. Sinfonietta, označená skladatelem nejprve jako Vojenská (a při premiéře uvedená jako Sletová) měla být původně určena k provozování pod širým nebem, postupně se však rozrostla v dílo s plným symfonickým aparátem. Vstupní fanfárovou větu obstarávají žesťové nástroje a tympány, její téma se v páté větě objeví znovu v rozšířeném obsazení. Střední věta zobrazuje onen „svatý klid kláštera Králové“, druhá a čtvrtá věta ji kontrastně lemují. Janáček pro pražskou premiéru jednotlivé věty označil programními názvy Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice a Radnice, později byla tato označení opuštěna stejně jako adjektiva k prostému názvu Sinfonietta. Skladba je věnována mecenášce Rose Newmarchové, která roku 1926 zprostředkovala Janáčkův umělecký zájezd do Anglie. Ještě v prosinci 1926 provedl Sinfoniettu Otto Klemperer ve Wiesbadenu, za Janáčkova života následovala provedení v Brně, Berlíně, Londýně, Vídni a Drážďanech.
Pavel Petráněk
