5135

jd

Inscenace je připravena jako koprodukce Národního divadla Brno a Opery Göteborg

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.

foto: Barbora Ponešová

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Věčné evangelium 
Con moto
Adagio
Con moto
Andante

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Glagolská mše 
verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka
Intrada
Úvod 
Gospodi pomiluj 
Slava 
Věruju
Svet      
Agneče Božij 
Varhany solo 
Intrada

Jaroslav Kyzlink – dirigent
Josef Pančík – sbormistr
Petr Kolař – varhany
Maria Kobielska – soprán
Magdalena Kožená – alt
Michal Lehotský – tenor
Gustáv Beláček – bas
Lenka Koplová – houslové sólo

Je pátý prosinec roku 1927 a v sále brněnského Stadionu se koná premiéra snad nejvýznamnější duchovní skladby 20. století, Janáčkovy Glagolské mše. Skladatel na ní začal pracovat již v roce 1920, ale kompozici záhy opustil. Ke skladbě se vrátil až v roce 1926. Novým podnětem bylo setkání s olomouckým arcibiskupem Dr. Leopoldem Prečanem u příležitosti odhalení Janáčkovy pamětní desky na rodném domě v Hukvaldech, který při slavnostním aktu oddaně stál vedle Mistra i přes extrémně špatné počasí, které tehdy panovalo. V srpnu téhož roku pak Janáček v Luhačovicích během tří týdnů zkomponoval v podstatě celou mši.

O první provedení Glagolské mše projevil zájem Filharmonický spolek Beseda brněnská, který projednal na výborové schůzi 21. prosince 1926 dramaturgii abonentních a řádných koncertů, přičemž na program IV. řádného koncertu umístil Janáčkovu novinku pod názvem „Missa solemnis“.

Zkoušky vrcholily v druhé půli listopadu, generální zkouška proběhla v neděli dopoledne 4. prosince 1927 ve dvoraně výstavního pavilonu na Stadionu v Brně. Tehdejší multifunkční sál, postavený teprve v roce 1924, disponoval velkým jevištěm a krátce po kolaudaci v něm byly péčí brněnské konzervatoře umístěny velké varhany Wilhelma Sauera z roku 1885, které původně stály v koncertním sále pražského Rudolfina.

V některých pasážích Glagolské mše Janáček původně předepsal akordické tympány, takže Beseda brněnská si musela pro koncert tympány vypůjčit, a to od brněnského Národního divadla, konzervatoře a Orchestrálního sdružení. Koncert, na kterém Janáčkova novinka zazněla pod názvem Missa glagolskaja, se konal na Stadionu 5. prosince 1927 ve 20 hodin, účinkovali Alexandra Čvanová, Marie Hloušková, Stanislav Tauber a Ladislav Němeček, varhaník Bohumil Holub, stočtyřicetičlenný spolkový sbor Besedy brněnské a orchestr Národního divadla za řízení Jaroslava Kvapila. V první části koncertu zazněla kantáta Pokušení na poušti Jaroslava Křičky. Na tuto událost byl pozván také arcibiskup Leopold Prečan, který skladbu v podstatě inicioval a jemuž Janáček dílo v dubnu 1928 dedikoval. Pro nemoc se však omluvil, stejně jako další představitelé katolické církve. Koncert, který přenášel také rozhlas, měl velký úspěch, o čemž svědčí tehdejší kritika poukazující především na svérázné zpracování mešního textu, které Janáček „rozřešil zcela svým způsobem: naprosto bez tradice, ba proti tradici“. Z recenzí je patrné, že skladba působila strhujícím dojmem. Po tomto koncertu Janáček Glagolskou mši podstatně upravil. Na premiéře zněla Intráda také před samotným Úvodem (iniciátorem této změny však nebyl Janáček). Úvod byl řešen v jedné polymetrické vrstvě septimovými skupinami, v části Gospodi pomiluj Janáček užil pětidobý takt. Zásadní změnou prošla část Věruju, kde byla přepracována střední část a vyškrtnuty plochy s akordickými tympány. Kromě toho Janáček provedl v celé partituře desítky drobnějších změn v instrumentaci i pěvecké složce. Dnes si můžeme toto dílo vyslechnout patrně ve stejném znění jako při prvním uvedení 5. prosince 1927.

Janáčkova duchovní kantáta Věčné evangelium z roku 1914 vznikla na text generačně a do jisté míry i duchovně spřízněného básníka Jaroslava Vrchlického.

Veršovaná legenda nazvaná Věčné evangelium – Legenda 1240 ze sbírky Fresky a gobeliny vydané v roce 1891 je inspirovaná učením středověkého mnicha Joachima z Fiore (1132–1202), jehož výklad dějin je završen obdobím Ducha Svatého, tedy láskou veškerého lidstva ke všemu tvorstvu. Je jaksi symbolické, že Janáček zhudebnil toto poselství krátce před propuknutím 1. světové války. Nevíme, kdy přesně kompozice vznikla, ale první doklad potvrzující existenci již dokončené skladby je z května 1914, kdy redaktor Artuš Rektorys informoval Janáčka o svém jednání s Otakarem Ostrčilem o uvedení díla, a doporučil skladbu uvést v nastudování pražského Hlaholu. V Janáčkově Věčném evangeliu je proroctví Joachima z Fiore rozděleno do čtyř částí s důrazem na tenorový part a sbor. Nejen po instrumentační stránce je Evangelium hudebně úzce spjaté s operou Výlety páně Broučkovy. Premiéra se konala až 5. února 1917 v nastudování pražského zpěváckého spolku Hlahol a orchestru České filharmonie pod vedením dirigenta Jaroslava Křičky.

Jiří Zahrádka

HFvyska

Bohuslav Martinů: Suita z baletu Kuchyňská revue
Prolog (Allegretto-Marche)
Tango (Lento)
Charleston (Poco a poco Allegro)
Final (Tempo di Marcia)

Dirigent: doc. Vít Spilka
Klarinet: Lukáš Dittrich 
Fagot: Klaudie Jurmanová 
Trubka: Miloš Macháň
Housle: Jan Rybka 
Violoncello: Lukáš Svoboda
Klavír: Tereza Plešáková 

Erwin Schulhoff: Step
Edgard Varèse: Ionisation

Účinkují Gabriel Chila, Emil Machain, Kristýna Karchová, Martin Střílka, Tomáš Kovanda, Júlia Karová, Martin Švec, Adam Sikora (HF JAMU), odb. as. Daniel Mikolášek, Šimon Veselý, Anton Ždanovič (HAMU Praha), Antonín Hrabal, Radim Večeřa (Konzervatoř Brno), dirigent doc. Martin Opršál

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Moravská lidová poezie v písni 
Psaníčko
Nejistota
Pérečko
Lavečka 
Záře od milého 
Stálosť 
Obrázek milého 
Šafářova céra 
Věrnosť 
Komu kytka 

Účinkují: Jana Jelínková, Irina Shevchuk, Jana Vondrů, Tadeáš Hoza.

JAN NOVÁK (1921–1984)
Tři invence
Allegro
Andante
Vivace
Housle: Barbora Kozáková
Housle: Karel Svačina
Viola: Jitka Svačinová
Violoncello: Petr Osička

scénář a režie projektu: Zuzana Fischerová
spoluúčinkují studenti HF JAMU

Janáčkova akademie múzických umění má renomé instituce vychovávající špičkové interprety vážné hudby. Aby však toto označení nebylo chápáno až příliš upjatě, rozhodla se JAMU Mistru Janáčkovi nadělit k jeho 160. narozeninám „hudební dárek“ malounko odlehčeného charakteru. Vážně nevážná expozice je jakýmsi hudebním ekvivalentem expozicí muzejních. Zájemcům nabídne zajímavé hudební exponáty, ozvláštněné netradičním prostředím konání i uchopením celé akce.

Hudební zahájení „expozice“ se odehraje v Aule Hudební fakulty JAMU a prvním „hudebním exponátem“ bude suita z baletu Kuchyňská revue Bohuslava Martinů (1890-1959), vedle Janáčka nejvýznamnějšího českého autora 20. století. Sedmatřicetiletý skladatel balet Kuchyňská revue komponoval v době, kdy žil v Paříži a kdy byl opojen, ba téměř pohlcen jazzem, pronikajícím do Evropy z amerického kontinentu. Kuchyňská revue vznikla o velikonocích roku 1927 a ve stejném roce byla poprvé provedena v pražském Rudolfinu baletním souborem J. Kröschlové, autorky námětu. Paradoxně ještě větší obliby než u původní baletní verze se dílo dočkalo v podobě suity z baletu. Ta je sice podstatně zredukovaná a obsahuje z původních deseti částí jen čtyři, ovšem jejich výběr je přímo skvostnou hudební lahůdkou. Úvodní Prolog (Allegretto-Marche) střídá pomalé Tango (Lento), kouzelně parafrázující slavné Ravelovo Bolero, následuje rytmicky strhující Charleston (Poco a poco Allegro) a suitu uzavírá razantní pochodové Finále (Tempo di Marcia).
Další z „hudebních exponátů“ budou situovány v prostorách budovy Hudební fakulty JAMU, ne běžně využívaných pro veřejná vystoupení. Navíc budou variabilní a proto následné odstavce nechť si laskavý posluchač pročte v takovém pořadí, které bude vycházet z momentální situace.
Klenbový sál nově rekonstruovaných suterénních prostor budovy Hudební fakulty je veřejnosti dosud téměř neznámý. Je domovským prostředím pedagogů a studentů hry na bicí nástroje, kteří se představí interpretací dvou děl skladatelů, kteří byli současníky Leoše Janáčka. Český skladatel s německo- židovskými kořeny Erwin Schulhoff (1894-1942) byl – podobně jako Martinů – dlouhodobě okouzlen jazzem, jenž se stal jedním z jeho kompozičních výrazových prostředků a je pro jeho ranou tvorbu příznačný. Jazzem ovlivněná je i jeho půvabná Suita pro komorní orchestr z roku 1921, jejíž jednou z šesti částí je Step. Krátké a rytmicky výrazné dílko má v rámci celé Suity zvláštní postavení v tom, že je psáno pouze pro bicí nástroje.
Francouz Edgard Varèse (1883–1965) prožil převážnou část svého života v USA. Ve své tvorbě se soustředil na zvukovou charakteristiku hudby, kterou rozvíjel např. použitím nových nástrojů, jejich různým umístěním v prostředí a pod. Tento přístup znamenal přelom v tehdejším chápání hudby. Skladba Ionisation z roku 1931 je napsána pro třináct perkusionistů a celkem třicet sedm nástrojů (dvě sirény a klavír autor používá jako bicí nástroj). Prací s různými rytmickými variacemi představuje skladba ionizaci molekul, k níž se vztahuje její název.
Prostora učebny v přízemí byla přebudována jako miniaturní jevištní útvar a podle svého číselného označení získala název Devítka. Zde studenti pracují na svých divadelních projektech. V rámci Hudební expozice zde budou „vystaveny pěvecké exponáty“ z dílny samého Leoše Janáčka (1854-1928) a představí jej jako milovníka lidových písní. Sbírka Moravská lidová poezie v písních odkazuje na skladatelovo období vášnivého sběru lidových melodií v zapomenutých koutech země, jímž chtěl skladatel pomoci uchovat lidovou píseň dalším generacím.
Hudební expozice svým posluchačům nabídne i netradiční vystoupení smyčcového kvarteta ve volném prostoru schodiště budovy JAMU. Zde zazní Tři invence Jana Nováka (1921-1984), jedné z nejvýraznějších skladatelských osobností Brna ve druhé polovině 20. století. Jan Novák byl kromě Vítězslavy Kaprálové jediným českým žákem Bohuslava Martinů, jehož také ve skladbě vědomě následoval. Zcela zásadní význam pro skladatelův kompoziční styl měl latinský jazyk. Novák latinu studoval, překládal do ní, psal vlastní poezii a na základě jejího metra také komponoval instrumentální hudbu. Tři invence pro smyčcové kvarteto vznikly pravděpodobně mezi léty 1960-1968. Skladba se skládá ze tří samostatných částí (Allegro-Andante-Vivace), které jsou částečně propojeny užitím charakteristických intervalů sekundy a tercie.

Monika Holá

9eef025f4f41b39575906dd61a990ae3

Dva smyčcové kvartety Leoše Janáčka (1854–1928) patří k vrcholům hudby nejen 20. století. Psal je už zkušený a zralý skladatel, uznávaný doma i v zahraničí, a oběma je společná milostná tematika. Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“, poslední z Janáčkových dokončených děl, je hudební paralelou milostných dopisů, které si skladatel od července 1917 vyměňoval se svou o 37 let mladší přítelkyní Kamilou Stösslovou z Písku. Vroucí a bouřlivou životní zpověď dokončil Janáček 19. února 1928 původně s violou d’amore jako Listy milostné – den nato však název pozměnil na Listy důvěrné, protože nechtěl dávat veřejnosti své city natolik najevo. První list připomíná „první osudové setkání“ s Kamilou, druhý je „hudbou vyznání“, třetí vyjadřuje Janáčkovu „nejsladší touhu“ a čtvrtý – se skladatelovou nehynoucí energií – její vzdorné naplnění.
Dílo vzniklo během pouhých 22 dnů, během nichž ještě posílal Kamile v dopisech komentáře ke své kypící práci. „Víš, mnohdy je cit sám o sobě tak mocný a silný, že se pod ním noty skrývají, utíkají. Láska velká – skladba slabá. A já bych rád: Láska velká – skladba slavná.“ A to se také podařilo.
Dílo dostalo definitivní podobu v průběhu května a června 1928 na zkouškách s Moravským kvartetem, které uvádělo do života i Janáčkův první kvartet. Ačkoliv se autor veřejné premiéry svého díla 11. září 1928 v Brně Moravským kvartetem již nedožil, slyšel definitivní tvar po dvouměsíčním zkoušení a byl s ním navýsost spokojen.
Vystoupení renomovaného Graffova kvarteta bude doplněno o poutavé vyprávění předních muzikologů: Prof. Miloše Štědroně, Prof. Johna Tyrrella a PhDr. Jiřího Zahrádky.

jenufa_zagreb

4943 (1)

1. jednání

Podvečer u osamělého podhorského mlýna na moravsko-slovenském pomezí. Půvabná Jenůfa s obavami čeká, jestli bude její milý Števa odveden na vojnu. Čeká se Števou  dítě a odvod by zmařil chystanou svatbu. Také Števův nevlastní bratr Laca se uchází o Jenůfu a dobírá si ji kvůli Števovi. Rozjařený Števa s kamarády a muzikou přichází do mlýna – odveden nebyl a s ostatními rekruty se na to pořádně napil. Jenůfčina přísná pěstounka Kostelnička vida bujarou společnost se Števou v čele vzpomíná na svůj krušný život s manželem – opilcem. Přede všemi oznamuje, že dá souhlas ke svatbě Jenůfy se Števou až po roční zkoušce, kdy se Števa nesmí opít. Laca přesvědčuje Jenůfu, že ji Števa miluje pouze pro její krásu a v hádce jí poraní tvář nožem.

2. jednání

Zimní podvečer v jizbě Kostelniččina domku Kostelnička v obavě z hanby skrývá Jenůfu doma a ostatním tvrdí, že odjela do Vídně. Jenůfa zatím porodila syna. Zatím co Jenůfa spí, Kostelnička se ponižuje před Števou a prosí ho, aby si Jenůfu vzal. Števovi se ale Jenůfa s pořezanou tváří zošklivila a kromě toho už je zasnouben s dcerou rychtáře. Přichází Laca a prosí Kostelničku, aby mu Jenůfu dala. Když mu ale Kostelnička prozradí, že Jenůfa porodila Števovo dítě, zděsí se. Vida jeho pochyby, Kostelnička v zoufalství zalže, že dítě zemřelo hned po porodu. Jakmile Laca odejde, Kostelnička utopí dítě v ledové řece a poté namluví Jenůfě, že spala několik dní v horečce a chlapeček mezitím zemřel. Jenůfa svoluje ke svatbě s Lacou.

3. jednání

Svátečně vyzdobená jizba v Kostelniččině domku. Během příprav na svatební obřad Jenůfy s Lacou se rozkřikne zpráva, že v řece se našlo mrtvé dítě. Jenůfa poznává čepeček svého chlapečka a padne do podezření z vraždy. Kostelnička se přede všemi přizná. Před tím, než ji rychtář odvede k soudu, jí Jenůfa odpouští, neboť pochopí, že vše spáchala z lásky k ní. Jenůfa nevěří, že by ji Laca ještě chtěl a posílá ho pryč. Laca ale chce zůstat po jejím boku a slibuje, že při ní bude stát i ve zlých časech. Jenůfa chápe, že v něm našla svou pravou lásku, „co Panbůh s ní spokojen.“

divadlo_na_orli

9_Sal_hlediste

Komorní opera HF JAMU

Autor hudby: Leoš Janáček

Autor libreta: Leoš Janáček

Dirigent: Nikol Kraft

Režie: David Kříž

Výtvarník scény a kostýmů: Sylva Marková j. h.

Videoart: Jakub Kříž j. h.

Sbormistr- sbor: Klára Roztočilová

Sbormistr- dětský sbor: Valéria Maťašová j. h.

Produkce: Michaela Bóková, Michal Grombiřík, Mária Žilecká

OSOBY A OBSAZENÍ:

Revírník (baryton): Jiří Miroslav Procházka,  Jan Kučera j.h.

Revírníková (alt): Kateřina Hloušková, Pavla Radostová

Rechtor (tenor): Vít Habernal, Otakar Souček

Farář (bas): Martin Frýbort, David Szendiuch

Harašta (bas): Jiří Ullrich, Petr Karas

Pásek (tenor): Jiří Ullrich, člen sboru

Pásková (soprán): Klára Varmužová, Eliška Ouředníčková, Pavla Mlčáková

Bystrouška (soprán): Marta Reichelová, Aneta Ručková, Zdislava Bočková

Lišák (soprán): Romana Jedličková, Jana Melišková, Jana Jelínková

Frantík (soprán): Jana Vondrů, Eliška Ouředníčková

Pepík (soprán): Monika Kaštanová, Pavla Mlčáková

Lapák (mezzosoprán): Kateřina Hloušková, Pavla Radostová, Jarmila Balážová

Kohout (soprán): Irina Shevchuk, Ivana Pavlů

Chocholka (soprán): Mária Havriláková, Barbora Čechová

Datel (alt): Jarmila Balážová, Pavla Radostová

Komár (tenor): Vít Habernal, Otakar Souček

Jezevec (bas): Martin Frýbort, David Szendiuch

Sova (alt): Irina Shevchuk, Ivana Pavlů, Mária Havrilaková

Sojka (soprán): Jana Vondrů, Monika Kaštanová

SBOR: smíšený sbor pod vedením Kláry Roztočilové (20 zpěváků)

DĚTSKÝ SBOR: Dětský Sbor Brno pod vedením Valérie Maťašové (16 dětí)

ORCHESTR: Janáčkův akademický orchestr (JAO – orchestr posluchačů HF JAMU) (28 členů)

Příhody lišky Bystroušky

Opera Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky je obrazem koloběhu života lidí a zvířat protkaného láskou, radostí, vtipem, smutkem i starostmi. Nové nastudování Komorní operou HF JAMU v Brně, za spolupráce s Janáčkovým akademickým orchestrem (orchestrem posluchačů Hudební fakulty JAMU) zazní v úpravě pro komorní orchestr z roku 1998 v Divadle na Orlí – Hudebně dramatické laboratoři JAMU.

(absolventský výkon operní režie)

foto_text_12_filharmonie brno

ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Fanfáry ku slavnostnímu zahájení zemské výstavy v Praze (1891)

BÉLA BARTÓK (1881–1945)
Koncert č. 1 pro klavír a orchestr
Allegro moderato – Allegro
Andante – attacca
Allegro molto

MARC-ANDRÉ DALBAVIE (1961)
Variace na Janáčkovo téma  

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Sinfonietta     
Allegretto (Fanfára)
Andante (Hrad, Brno)
Moderato (Králové klášter, Brno)
Allegretto (Ulice)
Andante con moto (Radnice, Brno)

Denis Kozhukhin – klavír
Aleksandar Marković – dirigent

Koncert začne opravdu slavnostně – fanfárami, ač napsané Antonínem Dvořákem (1841–1904), jsou pro posluchače de facto neznámé. Dvořák složil zhruba minutové Fanfáry pro čtyři trubky a tympány k příležitosti zahájení Zemské jubilejní výstavy uspořádané v Praze roku 1891. V den zahájení výstavy, 15. května, se již o šesté hodině ranní fanfáry ozývaly z pražských věží a téhož dne byly hrány při slavnostním otevření výstavy z ochozu vstupní brány do areálu výstaviště. Oproti Dvořákovu notovému zápisu, který předpokládá účast čtyř trubačů, byl jejich počet během výstavy zvýšen na šestnáct. Zajímavostí fanfár je téměř shodná podoba základní tympánové figury s dětskou říkankou „Hou, hou, krávy jdou“ nebo téměř shodný melodický obrys s rakouskou císařskou hymnou.

Béla Bartók (1881–1945) o svém Prvním klavírním koncertu napsal „V posledním roce jsem se mnoho zabýval hudbou před Bachem a domnívám se, že stopy toho lze vidět např. na mém Klavírním koncertě …“ Bartók na něm pracoval od srpna do listopadu 1926 a posléze byl jeho prvním interpretem pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera. Premiéra se uskutečnila v červenci 1927 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Franfurku nad Mohanem. Není bez zajímavosti, že čerstvou novinku osobně zahrál v říjnu 1927 i v Praze s Českou filharmonií. O tomto díle skladatel dlouze diskutoval i s Leošem Janáčkem. Bartóka s Janáčkem spojovala lidová hudba, která pro oba byla silným inspiračním zdrojem.

Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie (1961) získal objednávku na nové dílo od prestižní japonské Suntory Hall v Tokiu. Dalbavie pro tuto koncertní síň složil dvacetiminutové Variace na Janáčkovo téma a osobně zde dirigoval premiéru v roce 2006. Dalbavie svou skladbu dedikoval skladateli Henrimu Dutilleuxovi. Variace byly provedeny také např. slavným Orchestre de Paris. Ono Janáčkovo téma si vypůjčil z klavírního cyklu V mlhách. Za zmínku stojí i informace, že Janáčkem se Dalbavie inspiroval i ve své Sinfoniettě.

A právě Sinfoniettou Leoše Janáčka (1854–1928) skončí rovněž koncert Filharmonie Brno. Janáček ji dokončil roku 1926 jako své poslední orchestrální dílo. Skladba byla věnována Václavu Talichovi a poprvé provedena za jeho řízení v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze Českou filharmonií 26. června téhož roku v Obecním domě, koncert byl přenášen rozhlasem. Kritika označila Sinfoniettu vedle symfonické rapsodie Taras Bulba za vrchol Janáčkovy orchestrální tvorby, a toto hodnocení jí zůstalo dodnes. 4. prosince 1927 vyšla v německém listu Prager Presse Janáčkova stať Meine Stadt, 24. prosince téhož roku v brněnských Lidových novinách česky jako Moje město. V krátkém textu Janáček vzpomíná na zastavení svého života od dětského prožitku z doby prusko-rakouské války roku 1866, přes další většinou chmurné zážitky, až ke dni vyhlášení Československé republiky: „A tu najednou zřel jsem město v zázračné přeměně. […] Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera Králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna!“ Janáček zde skladbu spojuje se zážitkem konce války a založením Československa. Sinfonietta, označená skladatelem nejprve jako Vojenská (a při premiéře uvedená jako Sletová) měla být původně určena k provozování pod širým nebem, postupně se však rozrostla v dílo s plným symfonickým aparátem. Vstupní fanfárovou větu obstarávají žesťové nástroje a tympány, její téma se v páté větě objeví znovu v rozšířeném obsazení. Střední věta zobrazuje onen „svatý klid kláštera Králové“, druhá a čtvrtá věta ji kontrastně lemují. Janáček pro pražskou premiéru jednotlivé věty označil programními názvy Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice a Radnice, později byla tato označení opuštěna stejně jako adjektiva k prostému názvu Sinfonietta. Skladba je věnována mecenášce Rose Newmarchové, která roku 1926 zprostředkovala Janáčkův umělecký zájezd do Anglie. Ještě v prosinci 1926 provedl Sinfoniettu Otto Klemperer ve Wiesbadenu, za Janáčkova života následovala provedení v Brně, Berlíně, Londýně, Vídni a Drážďanech.

Pavel Petráněk

Bystrouska_FOTO_Hana_Smejkalova (2)

5135

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Ondřej Havelka

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Kateřina Štefková

Choreografie: Jana Hanušová

Sbormistr: Martin Buchta

Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála

Dramaturgie: Ondřej Hučín

OSOBY A OBSAZENÍ:

Revírník: Svatopluk Sem

Bystrouška: Alžběta Poláčková

Lišák Zlatohřbítek: Michaela Kapustová

Rechtor, Komár: Jaroslav Březina

Farář, Jezevec: Luděk Vele

Harašta: Jiří Brückler

Paní revírníková, Sova: Jitka Svobodová

Hostinský Pásek: Jan Markvart

Paní Pásková, Datel:Yvona Škvárová

Pes Lapák: Jana Sýkorová

Kohout: Sylva Čmugrová

Chocholka: Michaela Šrůmová

Pepík: Daniel Matoušek / Jakub Turek

Frantík: Jakub Hliněnský / Martin Kalivoda

Malinká Bystrouška: Natalie Grossová / Tereza Šlosáková / Martina Vyhnanovská

Skokánek: Matěj Kirov / Filip Koll / Matyáš Urbánek

Cvrček: Václav Preisler

Kobylka: Ema Doležalová / Kateřina Zikmundová

Terynka: Nikol Kouklová / Malvína Pachlová

Sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor

Balet Opery Národního divadla a externisté

Orchestr Národního divadla

Národní divadlo (Praha)

Po více než deseti letech se na repertoár Národního divadla v Praze vrací Janáčkova slavná „filosofická revue“ o zvířatech a lidech, o touze, zklamání ze života i moudrém smíření s věčnou přírodou. Příhody lišky Bystroušky, inspirované novinovým románem Rudolfa Těsnohlídka, převedeným s velkým pochopením, citem i nadsázkou do operní podoby, jsou titulem s velkým diváckým potenciálem. Svým vtipem, myšlenkovou hloubkou i emotivitou může oslovit dospělé publikum stejně jako svou malebností a výpravností publikum dětské. Toto Janáčkovo dílo je ve světě jednou z nejslavnějších českých oper a je uváděno stále znovu a znovu. Ondřej Havelka ve své nové inscenaci na jedné straně hravě a poeticky ztvárňuje groteskní zvířecí svět i svět rázovitých lidiček, na druhé straně však také míří pod povrch pouhé malebnosti a ukazuje, že mezilidské vztahy ani v této Janáčkově opeře zdaleka nejsou tak idylické, jak by se mohlo zdát. Janáček miloval netradiční náměty a neobvyklé zdroje inspirace a po Lišce Bystroušce, humoristickém novinovém románu, okamžitě sáhl. Dokončoval právě svou velkou operní tragédii Káťa Kabanová a už při tom přemýšlel o nové opeře, v níž budou kromě lidí zpívat a tančit i zvířata. Příhody lišky Bystroušky psal v letech 1922-23 a opera byla uvedena ve světové premiéře v brněnském Národním divadle 6. listopadu 1924, tedy téměř přesně před 90 lety. Pro českou i světovou operní literaturu napsal Janáček ve své Bystroušce jedno z nejoriginálnějších děl po hudební i dramatické stránce. Ve volné hře různých žánrů prolíná a mísí svět zvířat se světem lidí a klade si otázku, kdo je vlastně „lidštější“ a kdo „zvířečtější“. Zda lidé se svými pošetilými touhami a neřestnými sklony nejsou mnohem nesvobodnější a omezenější než zvířata žijící ve smíru s řádem přírody. Příhody lišky Bystroušky lze chápat i jako autobiografickou operu. Je v nich otisknuta Janáčkova posedlost přírodou, její rozmanitostí a nezkrotností, ale v osudech komických postaviček se překvapivě setkáme i s velkou dávkou melancholie, jejíž příčinou je osamělost, nešťastná láska a stárnutí. Přesně toto prožíval i sám Janáček na prahu své sedmdesátky, jak se lze dočíst v jeho proslulých dopisech Kamile Stösslové, největšímu Janáčkovu neopětovanému milostnému idolu. Janáček svou hudbou skvěle vystihl groteskní malebnost Těsnohlídkovy předlohy, ale zároveň ji povýšil na dílo se silným citovým a mravním nábojem, a to bez jakéhokoli moralizování a patetického přehánění.

4943 (1)

Národní divadlo moravskoslezské

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ: ROBERT JINDRA DIRIGENT: ROBERT JINDRA / JAN ŠRUBAŘ REŽIE:  SKUTR (MARTIN KUKUČKA A LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ) SCÉNA: JAKUB KOPECKÝ KOSTÝMY: SIMONA RYBÁKOVÁ CHOREOGRAFIE: JAN KODET SBORMISTR: JURIJ GALATENKO DRAMATURGIE: DANIEL JÄGER

Osoby a obsazení: Matěj Brouček, domácí pán: Arnold Bezuyen / Jorge Garza Mazal, malíř / Blankytný / Petřík: Tomáš Kořínek / Adam Zdunikowski Sakristián u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu: Martin Gurbal’ / František Zahradníček Málinka, jeho dcera / Etherea / Kunka: Agnieszka Bochenek-Osiecka / Jana Sibera Würfl, hostinský na Vikárce / Čaroskvoucí / Konšel: Alexandr Beň / Peter Mazalán Číšníček / Zázračné dítě / Žák: Marianna Pillárová / Martina Šnytová Hospodyně pana Broučka / Kedruta:  Yvona Škvárová / Erika Šporerová Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník:  Martin Šrejma / Michal Pavel Vojta Básník, Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý: Jiří Brückler / Aleš Jenis Malíř, Hlas profesorův / Duhoslav / Vojta od Pávů: Josef Moravec / Václav Morys Pegas / Přízrak: Jindřich Panský I. Táborita: Jaroslav Kosec / Václav Živný II. Táborita: Pavel Ďuríček / Petr Němec Svatopluk Čech:  Ivan Kusnjer / Svatopluk Sem

Dále účinkuje sbor a orchestr opery NDM – koncertní mistr Vladimír Liberda, členové baletu NDM a externisté Národní divadlo moravskoslezské Operní soubor NDM

Již před stopadesáti lety zajížděly na Ostravsko kočovné společnosti provozující mimo jiné i česky a německy hraná operní představení; tradice opery v Ostravě je spojena také se jmény amatérských pěveckých spolků Lumír a Záboj. Stálý profesionální operní soubor vznikl v Ostravě jako součást Národního divadla moravskoslezského v roce 1919. Za jednadevadesát let se v jeho vedení vystřídaly významné osobnosti (Emanuel Bastl, Jaroslav Vogel, Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Bohumil Gregor, Zdeněk Košler, Jiří Pinkas, v nedávné době Václav Návrat, Miloslav Nekvasil, Ivan Pařík, Luděk Golat a Oliver Dohnányi). Za nejslavnější období ostravské opery je považována doba šéfování dirigenta Jaroslava Vogela (1927–1944, 1947–1948 ). Opera NDM v posledních letech výrazně rozšířila svou činnost (operní studio, mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy, aj.), spolupracovala a spolupracuje s významnými dirigentskými osobnostmi. Inscenace operního souboru NDM i jeho sólisté se pravidelně objevují v nominacích na české divadelní ceny (Inscenace roku, Cena Alfréda Radoka, Cena Thálie). Od 1. března 2010 stojí v čele operního souboru dirigent Robert Jindra.

První jednání

Před hospůdkou Vikárka na pražských Hradčanech se dohaduje malíř Mazal se svou milou Málinkou, dcerou Sakristána u sv. Víta. Mazalův domácí, pan Brouček, toho večera notně přebral a potácí se domů. Aby Málinka pozlobila Mazala, laškuje s Broučkem, který jí v opilosti přislíbí dokonce manželství. Rozhovor vyslechne Sakristán, ale Brouček svůj slib obrátí v žert, řka že si Málinku vezme leda na Měsíci. Zlobí na celý svět a závistivě pohlíží na Měsíc v úplňku – tam jsou jistě lidé šťastnější, tam jistě není malířů, bankrotů ani říšské rady. V opilosti usne a zdá se mu měsíční sen.

Proměna

Brouček se probouzí na Měsíci a udiven hledí na podivnou krajinu i na měsíční obyvatele, kteří připomínají Broučkovy známé tváře z Vikárky. Z malíře Mazala je na Měsíci extatický básník Hvězdomír Blankytný, který se ke své pozemské existenci jako ostatně všichni měsíčňané nechce vůbec znát. Blankytný miluje éterickou Ethereu (Málinka) a téměř se zhroutí, když se Etherea na první pohled zamiluje do Broučka a přes protesty svého otce Lunobora (Sakristán) i Blankytného jej unáší na koni Pegasovi do chrámu Všeuměny.

Druhé jednání

Hlavní slovo v chrámu Všeuměny má mecenáš Čaroskvoucí (Würfl), který zve Broučka za zpěvu měsíční hymny na hostinu. Ethereu zatím polapil Lunobor a v síti ji odvlekl pryč. Na hostině se k Broučkovu zděšení servíruje výhradně vůně květů a vyhladovělý Brouček si zoufá. Při recitaci předního básníka Oblačného vyčerpaně usíná a nechává si zdát o pivu a vepřovém se zelím a knedlíkem. Pro své umění jej nenadchne ani malíř Duhoslav a když Brouček navíc vytáhne z kapsy uzenku, zhrození měsíční umělci upadnou do mdlob. Etherea se nevzdává a znovu vábí Broučka. Básníci procitají z mrákot, rozčilený Brouček rozfoukne Ethereu a za všeobecného zmatku usedne na Pegasa a odlétá pryč.

Proměna

Za oslavného zpěvu na hostinského Würfla se nad ránem rozchází společnost umělců z Vikárky. Zmoženého pana Broučka odvážejí domů v truhle. Málinka s Mazalem se usmiřují a zpívají o své lásce.

Dohra

Brouček se v poledne probouzí doma v ložnici a než se stačí vzpamatovat ze svého měsíčního snu, přichází Málinka s Mazalem, aby přiměli pana domácího k odvolání Mazalovy výpovědi z bytu. Broučka tak vyděsí zjevení Málinky – Etherey, že odvolání bez protestů podepíše. Nakonec má Brouček co dělat, aby si usmířil svou rozčilenou hospodyni.

VÝLET PANA BROUČKA DO XV. STOLETÍ

První jednání

Společnost na Vikárce toho večera rozpráví o středověkých podzemních chodbách. Brouček se vypraví na cestu domů a náhle se ocitá v podzemním sklepení, odkud se tajnou chodbou dostane až do královské klenotnice na Starém městě. Jakmile Brouček klenotnici opustí, zjeví se Svatopluk Čech a pronáší ódu na slavnou minulost českého národa.

Proměna

Brouček vyjde nedaleko Staroměstského náměstí, ale všechno vypadá jinak, než je zvyklý. Lidé jsou divně ustrojeni, mluví zvláštní češtinou a kdosi Broučka přesvědčuje, že je rok 1420. Brouček nejprve všechno považuje za nějaký žert, ale pochopí vážnost situace, když je označen za nepřátelského špeha. Skončilo by to s ním nejspíš špatně, kdyby se ho neujal rychtář Domšík od zvonu (Sakristán). Ozbrojený lid se chystá k boji a za zpěvu chorálu vchází k motlitbám do Týnského chrámu.

Druhé jednání

U Domšíka se Brouček nerad přizpůsobuje nové situaci – nejraději by tajně zmizel, ale musí se převléci do oděvu husitů. Domšíkova dcera Kunka (Málinka) přivádí přátele, připravené k bitvě a vypráví o bohoslužbě v Týnském chrámu, kde byl i vojevůdce Žižka. Všichni rozebírají válečnou situaci a disputují o smyslu boje, pravdě a náboženství. Brouček žádné bojovné nadšení neprojevuje a dokonce poznamená, že je mu to jedno a bojovat nepůjde, protože mu král Zikmund nic neudělal. Rozpoutá se hádka, ale vtom přiběhne Petřík (Mazal) se zprávou, že bitva na Špitálském poli již začala. Všichni vyběhnou do boje a Broučka se zbraní v ruce přitom vystrčí ze dveří – ten se ale vzápětí tajně vplíží zpátky a rychle se převléká do svého původního oděvu.

Proměna

Vítězné husitské vojsko přichází za jásotu lidu na Staroměstské náměstí. Domšík v bitvě padl. Brouček vypráví o svém hrdinství v boji, ale Domšíkovi přátelé jej viděli klečet před křižáckým rytířem a usvědčí jej ze zrady. Brouček je napěchován do dřevěného sudu a odsouzen k upálení.

Proměna

Na dvoře Vikárky se hostinský Würfl sklání s hořící svítilnou v ruce nad sudem, ve kterém Brouček právě procitá ze snu. Brouček s úlevou zjišťuje, že je zpátky doma a nezapomene se Würflovi pochlubit, jak srdnatě bojoval po boku Žižky a pomohl osvobodit Prahu.

bosetti_2

Skladba zkomponovaná pro příležitost 160. výročí narození Leoše Janáčka

Leoš Janáček přímo či nepřímo inspiroval řadu skladatelů nejen za svého života. S jeho skladatelským odkazem byli konfrontovaní jeho žáci, ale i obdivovatelé, které má až do dnes. Mezi ně bezpochyby patří i italský skladatel Alessandro Bosetti, který zkomponoval na objednávku našeho festivalu skladbu u příležitosti Janáčkova 160. výročí narození.

Jednačtyřicetiletý Bosetti dnes působí v Německu jako multižánrový umělec, skladatel a performer se svébytnými vyjadřovacími prvky a nezaměnitelným jazykem. Oprávněně se o něm tedy hovoří jako o „Jednom z nejvíce neobvyklých a zajímavých postav současné scény“. Své skladby s úspěchem prezentoval na prestižních festivalech v New Yorku, Paříži nebo Londýně. Bosetti patří k významným umělcům, kteří se se zaobírají tvorbou pro rozhlas, za kterou obdržel řadu ocenění.

Pro festival Janáček Brno zkomponoval skladbu s názvem Notebooks pro hlas a elektroniku. O své nové skladbě Bosetti říká: „V Památníku Leoše Janáčka v Brně se nachází velmi zvláštní poklad: řada velmi malých sešitů, kam si Janáček zapisoval nápěvky mluvy, které slyšel během každodenního života. Každý tento nápěvek, zapsaný někdy mezi lety 1904–1928 je vlastně jakousi zvukovou fotografií pomíjivé situace.“

Alessandro Bosetti se snaží tyto nápěvky opět oživit a ve své skladbě ukazuje své představy toho, čeho byl Janáček svědkem při zapisování nápěvků. K atmosféře skladby jistě velmi přispějí různé prostory Vily Tugendhat.

Pavel Petráněk

5135

jd

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_073

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_014

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_106

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_094

PhotoWerK_OG_Jenufa_HP1_HiRes_059

První zmínky o operních představení ve Štýrském Hradci (Graz) sahají do 17. století. V roce 1776 bylobve Štýrském Hradci otevřeno Národní divadlo. Roku 1826 získal operní soubor ve Štýrském Hradcibvlastní budovu pro 2.000 diváků. Jako hudební ředitelé zde působili mj. Karl Millöcker, WilhelmbKienzl a Franz Schalk. V roce 1899 byla otevřena nová budova od známých divadelních architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Za sezonu 2000/01 bylo divadlo ve Štýrském Hradci porotou složenou z 50 divadelních kritiků označeno jako „Operní dům roku“.

1. jednání

Podvečer u osamělého podhorského mlýna na moravsko-slovenském pomezí. Půvabná Jenůfa s obavami čeká, jestli bude její milý Števa odveden na vojnu. Čeká se Števou  dítě a odvod by zmařil chystanou svatbu. Také Števův nevlastní bratr Laca se uchází o Jenůfu a dobírá si ji kvůli Števovi. Rozjařený Števa s kamarády a muzikou přichází do mlýna – odveden nebyl a s ostatními rekruty se na to pořádně napil. Jenůfčina přísná pěstounka Kostelnička vida bujarou společnost se Števou v čele vzpomíná na svůj krušný život s manželem – opilcem. Přede všemi oznamuje, že dá souhlas ke svatbě Jenůfy se Števou až po roční zkoušce, kdy se Števa nesmí opít. Laca přesvědčuje Jenůfu, že ji Števa miluje pouze pro její krásu a v hádce jí poraní tvář nožem.

2. jednání

Zimní podvečer v jizbě Kostelniččina domku Kostelnička v obavě z hanby skrývá Jenůfu doma a ostatním tvrdí, že odjela do Vídně. Jenůfa zatím porodila syna. Zatím co Jenůfa spí, Kostelnička se ponižuje před Števou a prosí ho, aby si Jenůfu vzal. Števovi se ale Jenůfa s pořezanou tváří zošklivila a kromě toho už je zasnouben s dcerou rychtáře. Přichází Laca a prosí Kostelničku, aby mu Jenůfu dala. Když mu ale Kostelnička prozradí, že Jenůfa porodila Števovo dítě, zděsí se. Vida jeho pochyby, Kostelnička v zoufalství zalže, že dítě zemřelo hned po porodu. Jakmile Laca odejde, Kostelnička utopí dítě v ledové řece a poté namluví Jenůfě, že spala několik dní v horečce a chlapeček mezitím zemřel. Jenůfa svoluje ke svatbě s Lacou.

3. jednání

Svátečně vyzdobená jizba v Kostelniččině domku. Během příprav na svatební obřad Jenůfy s Lacou se rozkřikne zpráva, že v řece se našlo mrtvé dítě. Jenůfa poznává čepeček svého chlapečka a padne do podezření z vraždy. Kostelnička se přede všemi přizná. Před tím, než ji rychtář odvede k soudu, jí Jenůfa odpouští, neboť pochopí, že vše spáchala z lásky k ní. Jenůfa nevěří, že by ji Laca ještě chtěl a posílá ho pryč. Laca ale chce zůstat po jejím boku a slibuje, že při ní bude stát i ve zlých časech. Jenůfa
chápe, že v něm našla svou pravou lásku, „co Panbůh s ní spokojen.“

_AT_1433

5047

Na závěr sezony připravil soubor Janáčkovy opery světovou premiéru vokálně-instrumentální skladby pro šest hlasů, dětský hlas, čtyřhlasý sbor a tanečníka, která vznikla spoluprací mezinárodního týmu čtyř autorů – Anny Daschkey (D), Markéty Dvořákové (CZ), Ivo Medka (CZ) a Sjarona Minailo (IZR, NL). Nedílnou součástí této multi – mediální kompozice je videosložka, které se ujali tvůrci počítačových her Jan Kavan a Lukáš Medek. Příběh je sondou do života Alice – úspěšné designérky počítačových her, která žije svůj umělecký, ale i osobní život vnitřně rozpolcená. Jedna polovina jejího Já touží až chorobně po úspěchu a penězích, druhá polovina se snaží nepropadnout úplně těmto komerčním tlakům a hledá inspiraci v přebohatém hájemství fantazie svého dětství. Součástí Alice je i malá Alenka – dítě a symbol inspirace a kreativity. Inspirace se však ke komerčnímu úspěchu vůbec nehodí, proto je Alenka po slávě prahnoucí Alicí udržována v umělém spánku. Její druhé Já se ji naopak snaží probudit a znovu tak vzkřísit tvořivou složku jejího života skrze její dětství – symbolizované návraty k pohádkovým postavám Alenky v říši divů a za zrcadlem, s nimiž se shodou okolností potkává v nové počítačové hře

Obraz 1

Alice dokončuje novou počítačovou hru, pro kterou vytváří i pohádkové postavy evokující jí její dětství (Houseňák, Bílý králík, Královna a její pomocníci, Kočka Šklíba, Rytíř). S rostoucí únavou a stresem se jí stále více prolíná skutečnost a sen.

Obraz 2

Malá Alenka spí a všechny postavy jí zpívají „ukolébavku-neukolébavku“ ze světa před i za Zrcadlem.

Obraz 3

V kanceláři Alice 1 sledujeme prezentaci nové videohry. Spolupracovníci Alice 1 jsou ze hry nadšení, jen mladý spolupracovník se ptá na inspiraci. Pro Alici je ale vymýšlení videoher maličkost, jedná se o rutinu, stačí se dívat na skutečnost a napodobovat ji. Inspirace je podle ní to, co člověka dostane do hry, ale neudrží ho tam. Uprostřed adorace Alice přijde zpráva, že vedení firmy si žádá novou prověrku hry. Alice všechny uklidňuje, že jde jen o rutinu a není se čeho obávat.

Obraz 4

Alice 2 se vkrádá k postýlce malé Alenky a podává jí pilulku na spaní.

Obraz 5

Alice 1 přichází domů a Alice 2 jí vyčítá, že vypadá utahaně a ať lépe hospodaří s časem. Ta se ptá na Alenku. Baví se i o nové hře a Alice 2 se těší, že bude další úspěch a bude moci bez zábran utrácet. Nakonec posílá Alici 1 spát.

Obraz 6

Alice 1 se ocitá před tribunálem, kterému předsedá Královna. Osud Alice i hry je v jejích rukou. Přijíždí Rytíř, který měl hru posoudit. Jeho verdikt je negativní. Zasahuje Alici na citlivém místě, když jí vyčítá, že přes pomyslnou bránu se dostává díky své rutině přespříliš jednoduše tím, že ji přeskočí. Královna dává Alici jen pár dní na nápravu.

Obraz 7

Pozdě večer sedí Alice 1 opět ve své pracovně a přemýšlí, jak hru vylepšit. Přichází Uklízečka a při úklidu si zpívá, ale Alici to ruší a okřikuje ji. Uklízečka na to reaguje tím, že ona na rozdíl od Alice pracuje. Alice je podrážděná. Její hry byly doposud tak úspěšné, tak proč je tato nudná? Najednou spatří ve své hře Kočku, která s ní mluví. I podle ní je hra nudná, i ona Alici vyčítá, že při jejím vytváření myslela jen na úspěch a neriskovala.

Obraz 8

Ve snové fantasmagorii trojjediná Alice honí Bílého králíka. Sněží a i vločky se postupně mění v bílé králíky…

Obraz 9

Alice 1 potkává další z pohádkových postav jejího dětství – Houseňáka. Radí ji vrátit se k praotázkám a odpovědi hledat ve svém dětství.

Obraz 10

Alice 2 se cítí ohrožena a dává malé Alence-Inspiraci další pilulku na spaní. Zároveň jí vysvětluje, proč to musí dělat. Přichází Alice 1 a listuje svými zápisníky z dětství, čte z nich své básně, ale už jim nerozumí, nenachází jejich smysl. Jsou psané její rukou, jejím jazykem, ale už neví, co znamenají. Chce probudit malou Alenku, ta by mohla rozumět. Alice 2 ale nechce v žádném případě dopustit, aby se malá Alenka vzbudila. Konflikt obou Alic vrcholí.

Obraz 11

Do pokoje Alice 1, se kterou se nemohou zkontaktovat, se vláme tým jejích spolupracovníků a probouzí ji z hlubokého spánku. Vyčítají Alici, že již čtyři dny nebyla v práci a šéfka zuří kvůli lhůtě na novou hru. Alice 1 se však domnívá, že spala jen chvíli. Nerozumí tomu až do okamžiku, kdy zjistí, že si vzala na spaní pilulku malé Alenky. Pochopí, že Alice 2 drží těmito silnými prášky záměrně Alenku v umělém spánku, a že tím vězní její fantazii. Alice 2 to vysvětluje touhou po úspěchu, penězích a klidném životě. Malá Alenka se probouzí, Alice 2 usíná. Vzpomínky, sny a představy se začínají vracet. Kdo ví, zda na chvíli nebo napořád…

janacek_ensamble

Komorní soubor Janáček Ensemble je složený z významných osobností oblasti vážné hudby a pedagogů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kteří se kromě svého učitelského poslání věnují aktivní pódiové činnosti na poli komorní hudby. Všichni členové souboru jsou současnými nebo bývalými hráči předních českých orchestrů: Václav Kunt a Milan Polák – Pražský komorní orchestr, Roman Novozámský, Karel Hofmann a Vít Spilka – Filharmonie Brno a Jurij Likin – Symfonický orchestr FOK.

Repertoár souboru se skládá ze širokého spektra různých stylových období, se zvláštním zřetelem na tvorbu Leoše Janáčka, jeho současníků a následovníků – Bohuslava Martinů, Pavla Haase, Ervina Schulhoffa, Gideona Kleina a dalších. Nechybí zde však díla klasického a romantického repertoáru – např. skladby Antonína Rejchy nebo Antonína Dvořáka. Soubor se navíc čile věnuje interpretaci soudobé hudby, inspiruje vznik nových skladeb a provádí je na pódiích prestižních festivalů. Složení Janáček Ensemble umožňuje variabilní nástrojové sestavy triem počínaje až po velké komorní ansámbly ve spojení s klavírem a smyčcovými nástroji.

Z posledních zajímavých koncertů Janáček Ensemble dlužno jmenovat projekt s názvem “Hudba pro oči” se scénickým ztvárněním skladeb B. Martinů, P. Haase a L. Janáčka, který byl realizován ve spolupráci s Ateliérem neslyšících Divadelní fakulty JAMU v Brně.

divadlo_na_orli

9_Sal_hlediste

Komorní opera HF JAMU

Autor hudby: Leoš Janáček
Autor libreta: Leoš Janáček
Dirigent: Nikol Kraft
Režie: David Kříž
Výtvarník scény a kostýmů: Sylva Marková j. h.
Videoart: Jakub Kříž j. h.
Sbormistr – sbor: Klára Roztočilová
Sbormistr – dětský sbor: Valéria Maťašová j. h.
Produkce: Michaela Bóková, Michal Grombiřík, Mária Žilecká

Opera Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky je obrazem koloběhu života lidí a zvířat protkaného láskou, radostí, vtipem, smutkem i starostmi. Nové nastudování Komorní operou HF JAMU v Brně, za spolupráce s Janáčkovým akademickým orchestrem (orchestrem posluchačů Hudební fakulty JAMU) zazní v úpravě pro komorní orchestr z roku 1998 v Divadle na Orlí – Hudebně dramatické laboratoři JAMU.

(absolventský výkon operní režie)

kronos_quaret

Kronos Quartet je smyčcové kvarteto založené roku 1973 americkým houslistou Davidem Harringtonem, které se více než 40 let systematicky věnuje především interpretaci nové hudby. Od roku 1978 sídlí Kronos Quartet v San Franciscu v Kalifornii. Základem práce Kronos Quartetu je dlouhodobá spolupráce s mnoha světoznámými skladateli. Významná byla spolupráce s Terry Rileyem, Arvo Pärtem, Philipem Glassem, Kevinem Volansem a Stevem Reichem, jehož Different Trains, které Kronos Quartet nahráli, získaly cenu Grammy. Za dobu existence souboru pro něj bylo vytvořeno přes 600 skladeb. Kronos Quartet se kromě vážné hudby věnuje i hudbě, zasahující do jiných žánrů, mezi něž patří hudba lidová, stará, experimentální i současná world music. Na koncertech Kronos Quartetu se objevili např. Allen Ginsberg, Modern Jazz Quartet, David Bowie nebo Bjork. Soubor nahrál i filmovou hudbu (Requiem for a Dream, 21 Grams, Heat, True Stories). Jejich hudbu také použili známí choreografové jako Merce Cunningham, Twyla Tharp a duo Eiko & Koma. Postupem času se Kronos Quartet stal jedním z nejvlivnějších, nejoceňovanějších a nejžádanějších souborů současné vážné hudby, který koncertuje po celém světě, nahrál stovky skladeb a jeho diskografie čítá více než čtyřicet alb.

Kantilena 02

BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959)

Petrklíč H 348 

Klobouk novej 

Nade dvorem 

Žaloba t

Malované dřevo 

Poledně 

JOSEF BOHUSLAV FOERSTER (1859–1951)

Dětské sbory op. 89

Lesní studánka 

Krokodýl 

Oříšek 

KAREL REINER (1910–1979)

Květovaný kůň (výběr z cyklu) 

Začíná se u Adama
Brambory a barometry
Desatero pro malé básníky
Elektrické zaříkadlo
Fotograf
Goliáš byl strašný pán
Květovaný kůň 

Dětský sbor Brno 

Valeria Maťašová – sbormistr

Pavel Wallinger – housle

Šárka Králová – klavír

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)

Královničky 

Neseme, neseme májíček
Vyletěl sokol
Máme králku chromou
Hajsa, hajsa, má králenko, hajsa
Co to ten král za královnu dostal
Cib, cib, cibulenka
Šohajova mladá žena
Pojedem do mlýna
Pěkná, pěkná králka stojí
Naša královna
Vrby se nám zelenají

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)

Říkadla 

Řípa se vdávala

Není lepší jako z jara

Leze krtek

Karel do pekla zajel

Roztrhané kalhoty

Franta rasů hrál na basu

Náš pes, náš pes

Dělám, dělám kázání

Stará bába čarovala

Hó, hó, krávy dó

Moje žena malučičká

Bába leze do bezu

Koza bílá hrušky sbírá

Němec brouk, hrnce tlouk

Koza leží na seně

Vašek, pašek, bubeník

Frantíku, Frantíku

Seděl medviď na kolodi

Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno

Jakub Klecker – Sbormistr

Petr Pomkla – I. flétna,  Kristina Vaculová – II. flétna, Lukáš Daňhel – I. klarinet, Stanislav Pavlíček – II. klarinet, Dušan Drápela – I. fagot, Jiří Jakubec – II. fagot a kontrafagot, Michal Pokorný – kontrabas, Petr Hladík – okarina a malý buben, Jiří Hrubý – klavír

Petr Levíček – tenor

Jan Šťáva – bas

Sborová tvorba je důležitá pro řadu českých skladatelů. Bohuslav Martinů (1890–1959) napsal desítky písní i sborů a ve většině z nich se nechal inspirovat lidovou poezií – vzpomeňme například na Nový Špalíček z roku 1942 nebo Sušilovou sbírkou okouzlené Písničky na jednu stránku a Písničky dvě stránky z let 1943 a 1944, které nás navzdory svým drobným rozměrům umí zaujmout harmonickým i rytmickým nábojem. V roce 1954 složil Martinů v Nice jiný vyhledávaný sbor na texty moravské lidové poezie, stylizovaný jako dvojzpěvy pro soprán, alt, housle a klavír soprán, s názvem Petrklíč. Podnět ke vzniku těchto dvojzpěvů vyšel od skladatele a dirigenta Zdeňka Zouhara, který je se svým ženským sborem Opus v roce 1955 uvedl do života. Je známo, že když se k Martinů Zouharova výzva k napsání těchto sborů dostala, odpověděl spontánně: „S radostí Vám napíši nějaké dvojzpěvy… Práce s našimi národními texty mi vždy dělá radost“. Dnes patří Petrklíč ke skvostům českého sborového repertoáru a navíc je zajímavý i tím, že tvoří jakousi protiváhu autorových jednohlase koncipovaných písní a současně novou variantu Dvořákových Moravských dvojzpěvů.

Písně a především sbory Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) patří k jeho nejvyhledávanějším skladbám. Lásku ke sborovému zpěvu zdědil po svých předcích a sám svou hudební dráhu jako sborový zpěvák začínal (kůr kostela sv. Vojtěcha, pražský Hlahol). Ve své vlastní sborové tvorbě zprvu hodně čerpal od Smetany a Dvořáka, avšak při svém dalším sborovém zrání, ovlivněném dalším vývojem, se vydal hned několika směry – například využitím krajních poloh (falseta), propastnými dynamickými kontrasty a jakýmsi do té doby nepoznaným vnitřním dramatickým pnutím, které dovedl vtisknout každé větší sborové kreaci. Dnes uvedené sbory jsou součástí pětidílné sbírky s názvem Dětské sbory op. 89. Texty k nim napsali Josef Václav Sládek a Karel Toman.

Životní osudy skladatele Karla Reinera (1910–1979) byly kvůli jeho židovskému původu a době, ve které žil, více než strastiplné… Napsal více než 280 menších i větších, převážně instrumentálních skladeb. Významnou část díla tvoří scénická hudba pro film, divadlo a rozhlas. Rovněž široká je i jeho činnost na poli hudební vědy a činnost publicistická. Na svém kontě má také několik sborů, mezi nimiž stojí v popředí cyklus Květovaný kůň – básně, hry a rýmovačky na slova Norberta Frýda z roku 1942.

Nemalý podíl v tvorbě Leoše Janáčka (1854–1928) mají sborové skladby. Sám byl sbormistrem řady amatérských sborů, ale v letech 1879–88 také např. Besedy brněnské, kde na sebe upozornil jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům.

Sbory byly první Janáčkovy skladby, na kterých si tříbil svůj kompoziční sloh. Mezi nejslavnější patří mužské sbory Maryčka Magdónova, 70.000, Kantor Halfar z počátku 20. století.

Cyklus Královničky složil Janáček s podtitulem Staré národní tance obřadné se zpěvy v roce 1889 a tvoří jej deset lidových písní a tanců. Královničky náležejí do období, kdy Leoš Janáček systematicky a vědomě čerpal z lidové písně, z tance, z poezie. Královničky mají svůj původ v době pohanské a vztahují se k letnímu slunovratu. Jsou to pradávné obřadní tance se zpěvy, které na konci 19. století sebral a podle renomovaného sběratele Františka Sušila sestavil František X. Bakeš.

Janáček zkomponoval Říkadla v roce 1925 nejprve pro tři mezzosoprány, klarinet a klavír a zhudebnil pouze osm říkadel, v roce 1926 dílo rozšířil do dnešní podoby. Cyklus vznikl na krátká říkadla pro děti, která vycházela v Dětském koutku v Lidových novinách a patří k vrcholným dílům posledního Mistrova období. Janáček si přál promítat u Říkadel Ladovy obrázky, ale tehdy to bylo prakticky technicky nerealizovatelné. Až na konci čtyřicátých let rozpohyboval Ladovy obrázky režisér Eduard Hofman. Ten však zpracoval pouze výběr z Říkadel. Proto je u zbývajících částí film doplněn alespoň o statické obrázky.

Pavel Petráněk

HF_jamu_foto_web

Leoš Janáček (1854–1928) věnoval klavíru řadu skladeb, z nichž nejznámější jsou Po zarostlém chodníčku, Sonáta I. X. 1905 a cyklus čtyř klavírních kusů V mlhách, který je poslední Janáčkovou rozsáhlejší skladbou pro sólový klavír. Tento cyklus odhaluje velmi intimní a citlivou stránku svého autora. Vznikl v roce 1912 a jeho jednotlivé části jsou malé, motivicky navzájem propojené jakoby improvizované rapsodie v tóninách s mnoha béčky, plné typických janáčkovských fragmentů a vášnivosti. V cyklu V mlhách nalezneme vliv francouzského impresionistického skladatele Clauda Debussyho, jehož díla Janáček studoval. První tři části cyklu jsou v zásadě třídílné s lyrickou vstupní melodií a střední částí o něco dramatičtější. Čtvrtá část je tvořena nervózními motivickými úryvky a na jejím konci zaslechneme osudový motiv sýčka. Všechny čtyři části jsou v „mlhavých“ tóninách s pěti nebo šesti béčky.

Pohádka je jedinou Janáčkovou skladbou pro violoncello a klavír. Dílo prošlo složitou genezí, o čemž svědčí několik dochovaných znění z rozmezí let 1910–1923. Janáček se v tomto drobném díle inspiroval jednou z ruských pohádek, které formou básní v próze zpracoval a vydal jeden z představitelů ruského romantismu Vasilij Andrejevič Žukovskij; jeho vyprávění má dlouhý název Pohádka o caru Berendějovi, o jeho synu careviči Ivanovi, o zlobě Kostěje Nesmrtelného a o veliké moudrosti carevice Marji, Kostějovy dcery. Panují různé názory o tom, zda v Janáčkově skladbě můžeme objevit ilustrativní momenty vážící se k Žukovského pohádce, či zda měl skladatel na mysli jen atmosféru příběhu čerpaného ze zdrojů ruských bylin.

Pavel Haas (1899–1944), bratr slavného filmového herce Hugo Haase, složil jen několik málo desítek skladeb, než zemřel v Osvětimi. Skladbu studoval na konzervatoři v rodném Brně mj. u Leoše Janáčka, údajně byl jedním z jeho nejnadanějších žáků. Ve své tvorbě Haas uplatňuje prvky české a moravské lidové hudby, často také cituje husitské písně a Svatováclavský chorál. Svou Klavírní suitu složil v roce 1935. Interpret dnešního koncertu spatřuje ve skladbě nejen citace Svatováclavského chorálu, zaznívajícího skrytě v Con molta espressione a otevřeněji v Pastorale, ale také broadwayských hitů, které se objevují v tanečně laděných částech Danza a Postludium – zde citované melodie z muzikálu Richarda Rodgerse Babes in Arms měly přitom na Broadwayi premiéru až dva roky po napsání Haasovy Suity (!). Kvartové akordy a americký styl stride-piano se v závěru suity prolínají s bolestnou chromatikou ve varhanní faktuře.

Vítězslava Kaprálová (1915–1940) je asi nejslavnější českou skladatelkou. Brněnská rodačka si po studiích v Brně a v Praze rozšiřovala své vzdělání ve Francii, soukromě studovala i u Bohuslava Martinů.

Z období jejích studií u Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři pochází Groteskní passacaglia, kterou skladatelka přihlásila do soutěže hudebního časopisu Tempo. Po vítězství skladbu na Novákovo doporučení Kaprálová přepracovala a přejmenovala na Scherzovou passacaglii. Dubnová preludia právem patří k mistrovským cyklům české literatury 1. poloviny 20. století. Nesou věnování Rudolfu Firkušnému, který je často a s úspěchem hrával. Přestože Vítězslava Kaprálová zemřela v pouhých 25 letech, zanechala po sobě na čtyřicet skladeb, které vzbudily pozornost již za jejího života.

Pavel Petráněk

5135

jd

premiéra

Dirigent: Marko Ivanović

Režie: David Radok

Scéna: Zuzana Ježková, Ondřej Nekvasil

Kostýmy: Zuzana Ježková

Světelný design: Petr Kozumplík

Sbormistr: Pavel Koňárek

Dramaturgie: Pavel Petráněk

OSOBY A OBSAZENÍ:

Emilia Marty: Gitta-Maria Sjöberg

Albert Gregor: Aleš Briscein

Solicitátor Vítek: Petr Levíček

Kristina: Eva Štěrbová

Jaroslav Prus: Svatopluk Sem

Janek: Peter Račko

Advokát dr. Kolenatý: František Ďuriač

Strojník: Jiří Klecker

Poklízečka: Jitka Zerhauová

Hauk-Šendorf: Josef Škrobánek

Komorná: Jana Wallingerová

Sbor a orchestr Janáčkovy opery

Národní divadlo Brno

Inscenace je připravena jako koprodukce Národního divadla Brno a Opery Göteborg.

Svoji předposlední operu složil Janáček na hru K. Čapka o touze po ne­smrtelnosti, ale také o nekonečné únavě a hrůze toho, komu je smrt odepřena… Hlavní postavou je operní zpěvačka Emilie Marty – Elina Makropulos, dcera lékaře císaře Rudolfa II. –, která díky elixíru života žije víc než tři sta let. Život ji postupně přestává těšit, je vyčerpaná, osamo­cená a cynická. Záhadná femme fatale převrací naruby život každému, s kým se setká. Čapkova fantastická komedie – s mysteriózní, částečně až detektivní zápletkou – je pohledem do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. Janáček předlohu zpracoval do silně působivého hudebního dramatu. Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě. Národní divadlo Brno připravuje novou inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození. Ke spolupráci byl pozván jeden z nejvýznamněj­ších českých režisérů současnosti David Radok, který bude v NdB režíro­vat vůbec poprvé a poprvé bude režírovat i tuto operu.

janacek_ens

Leoš Janáček – Mládí

KAPACITA OFICIÁLNÍHO ZAHÁJENÍ FESTIVALU  JIŽ BYLA NAPLNĚNA

4943 (1)

PREVIEW FESTIVALU

Program koncertu bude věnován výběru z moravských lidových písní.

Narodila se v roce 1958 do muzikantské rodiny na severní Moravě v Bruntále. Maminka Ludmila, narozena ve slováckém kraji, byla učitelkou v mateřské škole a svůj čas věnovala zejména rodině a zpěvu. Tatínek Koloman Bitto, narozen na jižním Slovensku, kde se v době jeho dětství mluvilo převážně maďarským jazykem, byl tělem i duší muzikant hrající na mnoho nástrojů – nejvíce vsak na kontrabas a cimbál, kytaru a trumpetu. Jeho povoláním byla hra na kontrabas v divadelnim orchestru v Opavě a později také v Rozhlasovém orchestru lidových nástrojů v Brně.

„Housle mne provázejí a usměrňují celý můj život, obtížná technická cvičení mi dodávají řád, jistotu, a odhalují mé vnitřní pochybnosti. Jsou zrcadlem mých vnitřních snů a představ, které nesnesou povrchnost. Má komunikace je založena na vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu. Jejich souzněni mne vede k dokonalosti, i když vím, že cesta k ní je nekonečná.“

BROLN

Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN) vznikl v únoru 1952 s úkolem interpretovat lidové písně a lidovou instrumentální hudbu na profesionální úrovni, ale v jejich klasické podobě. Jeho sestava vycházela z tradičních lidových kapel. Základem byly smyčce, cimbály a klarinety, k nim se podle potřeby přidávaly charakteristické lidové nástroje jako dudy, píšťaly, grumle a další.