HFvyska

Bohuslav Martinů: Suita z baletu Kuchyňská revue
Prolog (Allegretto-Marche)
Tango (Lento)
Charleston (Poco a poco Allegro)
Final (Tempo di Marcia)

Dirigent: doc. Vít Spilka
Klarinet: Lukáš Dittrich 
Fagot: Klaudie Jurmanová 
Trubka: Miloš Macháň
Housle: Jan Rybka 
Violoncello: Lukáš Svoboda
Klavír: Tereza Plešáková 

Erwin Schulhoff: Step
Edgard Varèse: Ionisation

Účinkují Gabriel Chila, Emil Machain, Kristýna Karchová, Martin Střílka, Tomáš Kovanda, Júlia Karová, Martin Švec, Adam Sikora (HF JAMU), odb. as. Daniel Mikolášek, Šimon Veselý, Anton Ždanovič (HAMU Praha), Antonín Hrabal, Radim Večeřa (Konzervatoř Brno), dirigent doc. Martin Opršál

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Moravská lidová poezie v písni 
Psaníčko
Nejistota
Pérečko
Lavečka 
Záře od milého 
Stálosť 
Obrázek milého 
Šafářova céra 
Věrnosť 
Komu kytka 

Účinkují: Jana Jelínková, Irina Shevchuk, Jana Vondrů, Tadeáš Hoza.

JAN NOVÁK (1921–1984)
Tři invence
Allegro
Andante
Vivace
Housle: Barbora Kozáková
Housle: Karel Svačina
Viola: Jitka Svačinová
Violoncello: Petr Osička

scénář a režie projektu: Zuzana Fischerová
spoluúčinkují studenti HF JAMU

Janáčkova akademie múzických umění má renomé instituce vychovávající špičkové interprety vážné hudby. Aby však toto označení nebylo chápáno až příliš upjatě, rozhodla se JAMU Mistru Janáčkovi nadělit k jeho 160. narozeninám „hudební dárek“ malounko odlehčeného charakteru. Vážně nevážná expozice je jakýmsi hudebním ekvivalentem expozicí muzejních. Zájemcům nabídne zajímavé hudební exponáty, ozvláštněné netradičním prostředím konání i uchopením celé akce.

Hudební zahájení „expozice“ se odehraje v Aule Hudební fakulty JAMU a prvním „hudebním exponátem“ bude suita z baletu Kuchyňská revue Bohuslava Martinů (1890-1959), vedle Janáčka nejvýznamnějšího českého autora 20. století. Sedmatřicetiletý skladatel balet Kuchyňská revue komponoval v době, kdy žil v Paříži a kdy byl opojen, ba téměř pohlcen jazzem, pronikajícím do Evropy z amerického kontinentu. Kuchyňská revue vznikla o velikonocích roku 1927 a ve stejném roce byla poprvé provedena v pražském Rudolfinu baletním souborem J. Kröschlové, autorky námětu. Paradoxně ještě větší obliby než u původní baletní verze se dílo dočkalo v podobě suity z baletu. Ta je sice podstatně zredukovaná a obsahuje z původních deseti částí jen čtyři, ovšem jejich výběr je přímo skvostnou hudební lahůdkou. Úvodní Prolog (Allegretto-Marche) střídá pomalé Tango (Lento), kouzelně parafrázující slavné Ravelovo Bolero, následuje rytmicky strhující Charleston (Poco a poco Allegro) a suitu uzavírá razantní pochodové Finále (Tempo di Marcia).
Další z „hudebních exponátů“ budou situovány v prostorách budovy Hudební fakulty JAMU, ne běžně využívaných pro veřejná vystoupení. Navíc budou variabilní a proto následné odstavce nechť si laskavý posluchač pročte v takovém pořadí, které bude vycházet z momentální situace.
Klenbový sál nově rekonstruovaných suterénních prostor budovy Hudební fakulty je veřejnosti dosud téměř neznámý. Je domovským prostředím pedagogů a studentů hry na bicí nástroje, kteří se představí interpretací dvou děl skladatelů, kteří byli současníky Leoše Janáčka. Český skladatel s německo- židovskými kořeny Erwin Schulhoff (1894-1942) byl – podobně jako Martinů – dlouhodobě okouzlen jazzem, jenž se stal jedním z jeho kompozičních výrazových prostředků a je pro jeho ranou tvorbu příznačný. Jazzem ovlivněná je i jeho půvabná Suita pro komorní orchestr z roku 1921, jejíž jednou z šesti částí je Step. Krátké a rytmicky výrazné dílko má v rámci celé Suity zvláštní postavení v tom, že je psáno pouze pro bicí nástroje.
Francouz Edgard Varèse (1883–1965) prožil převážnou část svého života v USA. Ve své tvorbě se soustředil na zvukovou charakteristiku hudby, kterou rozvíjel např. použitím nových nástrojů, jejich různým umístěním v prostředí a pod. Tento přístup znamenal přelom v tehdejším chápání hudby. Skladba Ionisation z roku 1931 je napsána pro třináct perkusionistů a celkem třicet sedm nástrojů (dvě sirény a klavír autor používá jako bicí nástroj). Prací s různými rytmickými variacemi představuje skladba ionizaci molekul, k níž se vztahuje její název.
Prostora učebny v přízemí byla přebudována jako miniaturní jevištní útvar a podle svého číselného označení získala název Devítka. Zde studenti pracují na svých divadelních projektech. V rámci Hudební expozice zde budou „vystaveny pěvecké exponáty“ z dílny samého Leoše Janáčka (1854-1928) a představí jej jako milovníka lidových písní. Sbírka Moravská lidová poezie v písních odkazuje na skladatelovo období vášnivého sběru lidových melodií v zapomenutých koutech země, jímž chtěl skladatel pomoci uchovat lidovou píseň dalším generacím.
Hudební expozice svým posluchačům nabídne i netradiční vystoupení smyčcového kvarteta ve volném prostoru schodiště budovy JAMU. Zde zazní Tři invence Jana Nováka (1921-1984), jedné z nejvýraznějších skladatelských osobností Brna ve druhé polovině 20. století. Jan Novák byl kromě Vítězslavy Kaprálové jediným českým žákem Bohuslava Martinů, jehož také ve skladbě vědomě následoval. Zcela zásadní význam pro skladatelův kompoziční styl měl latinský jazyk. Novák latinu studoval, překládal do ní, psal vlastní poezii a na základě jejího metra také komponoval instrumentální hudbu. Tři invence pro smyčcové kvarteto vznikly pravděpodobně mezi léty 1960-1968. Skladba se skládá ze tří samostatných částí (Allegro-Andante-Vivace), které jsou částečně propojeny užitím charakteristických intervalů sekundy a tercie.

Monika Holá

HF_jamu_foto_web

Leoš Janáček (1854–1928) věnoval klavíru řadu skladeb, z nichž nejznámější jsou Po zarostlém chodníčku, Sonáta I. X. 1905 a cyklus čtyř klavírních kusů V mlhách, který je poslední Janáčkovou rozsáhlejší skladbou pro sólový klavír. Tento cyklus odhaluje velmi intimní a citlivou stránku svého autora. Vznikl v roce 1912 a jeho jednotlivé části jsou malé, motivicky navzájem propojené jakoby improvizované rapsodie v tóninách s mnoha béčky, plné typických janáčkovských fragmentů a vášnivosti. V cyklu V mlhách nalezneme vliv francouzského impresionistického skladatele Clauda Debussyho, jehož díla Janáček studoval. První tři části cyklu jsou v zásadě třídílné s lyrickou vstupní melodií a střední částí o něco dramatičtější. Čtvrtá část je tvořena nervózními motivickými úryvky a na jejím konci zaslechneme osudový motiv sýčka. Všechny čtyři části jsou v „mlhavých“ tóninách s pěti nebo šesti béčky.

Pohádka je jedinou Janáčkovou skladbou pro violoncello a klavír. Dílo prošlo složitou genezí, o čemž svědčí několik dochovaných znění z rozmezí let 1910–1923. Janáček se v tomto drobném díle inspiroval jednou z ruských pohádek, které formou básní v próze zpracoval a vydal jeden z představitelů ruského romantismu Vasilij Andrejevič Žukovskij; jeho vyprávění má dlouhý název Pohádka o caru Berendějovi, o jeho synu careviči Ivanovi, o zlobě Kostěje Nesmrtelného a o veliké moudrosti carevice Marji, Kostějovy dcery. Panují různé názory o tom, zda v Janáčkově skladbě můžeme objevit ilustrativní momenty vážící se k Žukovského pohádce, či zda měl skladatel na mysli jen atmosféru příběhu čerpaného ze zdrojů ruských bylin.

Pavel Haas (1899–1944), bratr slavného filmového herce Hugo Haase, složil jen několik málo desítek skladeb, než zemřel v Osvětimi. Skladbu studoval na konzervatoři v rodném Brně mj. u Leoše Janáčka, údajně byl jedním z jeho nejnadanějších žáků. Ve své tvorbě Haas uplatňuje prvky české a moravské lidové hudby, často také cituje husitské písně a Svatováclavský chorál. Svou Klavírní suitu složil v roce 1935. Interpret dnešního koncertu spatřuje ve skladbě nejen citace Svatováclavského chorálu, zaznívajícího skrytě v Con molta espressione a otevřeněji v Pastorale, ale také broadwayských hitů, které se objevují v tanečně laděných částech Danza a Postludium – zde citované melodie z muzikálu Richarda Rodgerse Babes in Arms měly přitom na Broadwayi premiéru až dva roky po napsání Haasovy Suity (!). Kvartové akordy a americký styl stride-piano se v závěru suity prolínají s bolestnou chromatikou ve varhanní faktuře.

Vítězslava Kaprálová (1915–1940) je asi nejslavnější českou skladatelkou. Brněnská rodačka si po studiích v Brně a v Praze rozšiřovala své vzdělání ve Francii, soukromě studovala i u Bohuslava Martinů.

Z období jejích studií u Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři pochází Groteskní passacaglia, kterou skladatelka přihlásila do soutěže hudebního časopisu Tempo. Po vítězství skladbu na Novákovo doporučení Kaprálová přepracovala a přejmenovala na Scherzovou passacaglii. Dubnová preludia právem patří k mistrovským cyklům české literatury 1. poloviny 20. století. Nesou věnování Rudolfu Firkušnému, který je často a s úspěchem hrával. Přestože Vítězslava Kaprálová zemřela v pouhých 25 letech, zanechala po sobě na čtyřicet skladeb, které vzbudily pozornost již za jejího života.

Pavel Petráněk