Matiné HF JAMU

HF_jamu_foto_web

Leoš Janáček (1854–1928) věnoval klavíru řadu skladeb, z nichž nejznámější jsou Po zarostlém chodníčku, Sonáta I. X. 1905 a cyklus čtyř klavírních kusů V mlhách, který je poslední Janáčkovou rozsáhlejší skladbou pro sólový klavír. Tento cyklus odhaluje velmi intimní a citlivou stránku svého autora. Vznikl v roce 1912 a jeho jednotlivé části jsou malé, motivicky navzájem propojené jakoby improvizované rapsodie v tóninách s mnoha béčky, plné typických janáčkovských fragmentů a vášnivosti. V cyklu V mlhách nalezneme vliv francouzského impresionistického skladatele Clauda Debussyho, jehož díla Janáček studoval. První tři části cyklu jsou v zásadě třídílné s lyrickou vstupní melodií a střední částí o něco dramatičtější. Čtvrtá část je tvořena nervózními motivickými úryvky a na jejím konci zaslechneme osudový motiv sýčka. Všechny čtyři části jsou v „mlhavých“ tóninách s pěti nebo šesti béčky.

Pohádka je jedinou Janáčkovou skladbou pro violoncello a klavír. Dílo prošlo složitou genezí, o čemž svědčí několik dochovaných znění z rozmezí let 1910–1923. Janáček se v tomto drobném díle inspiroval jednou z ruských pohádek, které formou básní v próze zpracoval a vydal jeden z představitelů ruského romantismu Vasilij Andrejevič Žukovskij; jeho vyprávění má dlouhý název Pohádka o caru Berendějovi, o jeho synu careviči Ivanovi, o zlobě Kostěje Nesmrtelného a o veliké moudrosti carevice Marji, Kostějovy dcery. Panují různé názory o tom, zda v Janáčkově skladbě můžeme objevit ilustrativní momenty vážící se k Žukovského pohádce, či zda měl skladatel na mysli jen atmosféru příběhu čerpaného ze zdrojů ruských bylin.

Pavel Haas (1899–1944), bratr slavného filmového herce Hugo Haase, složil jen několik málo desítek skladeb, než zemřel v Osvětimi. Skladbu studoval na konzervatoři v rodném Brně mj. u Leoše Janáčka, údajně byl jedním z jeho nejnadanějších žáků. Ve své tvorbě Haas uplatňuje prvky české a moravské lidové hudby, často také cituje husitské písně a Svatováclavský chorál. Svou Klavírní suitu složil v roce 1935. Interpret dnešního koncertu spatřuje ve skladbě nejen citace Svatováclavského chorálu, zaznívajícího skrytě v Con molta espressione a otevřeněji v Pastorale, ale také broadwayských hitů, které se objevují v tanečně laděných částech Danza a Postludium – zde citované melodie z muzikálu Richarda Rodgerse Babes in Arms měly přitom na Broadwayi premiéru až dva roky po napsání Haasovy Suity (!). Kvartové akordy a americký styl stride-piano se v závěru suity prolínají s bolestnou chromatikou ve varhanní faktuře.

Vítězslava Kaprálová (1915–1940) je asi nejslavnější českou skladatelkou. Brněnská rodačka si po studiích v Brně a v Praze rozšiřovala své vzdělání ve Francii, soukromě studovala i u Bohuslava Martinů.

Z období jejích studií u Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři pochází Groteskní passacaglia, kterou skladatelka přihlásila do soutěže hudebního časopisu Tempo. Po vítězství skladbu na Novákovo doporučení Kaprálová přepracovala a přejmenovala na Scherzovou passacaglii. Dubnová preludia právem patří k mistrovským cyklům české literatury 1. poloviny 20. století. Nesou věnování Rudolfu Firkušnému, který je často a s úspěchem hrával. Přestože Vítězslava Kaprálová zemřela v pouhých 25 letech, zanechala po sobě na čtyřicet skladeb, které vzbudily pozornost již za jejího života.

Pavel Petráněk